Archiv autora: Jiří Payne

Rozruch vyvolal výrok Donalda Trumpa, že by nepomohl evropským spojencům, kdyby byli napadeni Ruskem. Vzhledem k tomu, jak se vůči USA staví Evropská unie od počátku koncipovaná jako protiamerický projekt, je jasné, že ochota znovu osvobozovat evropský kontinent musí zákonitě v USA klesat. Kdysi jsme se na to Američanů explicitně ptali, odpověď byla lakonická: ve chvíli, kdy si Evropská unie zřídí společnou obranu, NATO končí.

Pohoršení, které Trumpův výrok vyvolal, je do značné míry způsobeno neznalostí Washingtonské smlouvy. V článku 5 se píše: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem.“ To znamená, že napadení kteréhokoli státu Aliance automaticky znamená, že všechny členské státy jsou ve válce, včetně USA.

A jak by válka mezi USA a Ruskem vypadala? Probíhala by v Pacifiku, protože tamtudy je vzdálenost kratší. Evropa by zůstala mimo hlavní bojiště. Za takových okolností je zcela pochopitelné, že americké ozbrojené síly nemohou podstatnou část svých kapacit přesunout do Evropy. To mohou přirozeně udělat teprve tehdy, až bude hlavní střet vyřešen. Pokud tedy Evropa bude chtít nějakou podobu americké přítomnosti v době války, musí na to být připravena a musí si ji domluvit předem.

Vezměme si náš příklad. Nedávno jsme přijali dohodu mezi ČR a USA o posílené spolupráci v oblasti obrany (DCA). Tam se píše, že posílená spolupráce se bude odehrávat „při plném respektování suverenity České republiky“. To v současnosti znamená, že v případě globálního střetu mezi NATO a USA bude muset americký velvyslanec předat české vládě oficiální žádost, aby snad směli nějací američtí vojáci třeba jen tranzitovat přes české území. Pokud by s tím souhlasila vláda (zasedá jednou týdně), byl by pak během několika dnů připraven návrh pro obě komory Parlamentu, aby s návrhem vyslovily souhlas. Dá se očekávat, že by s tím nakonec obě komory souhlasily, probíhala by přece válka, ale zabralo by to nějakých pět až šest týdnů a možná by se konaly nějaké parlamentní obstrukce. Souhlas by potom vláda oznámila americké ambasádě a je docela představitelné, že během nějakých dalších dvou až tří měsíců by k nám skutečně nějaká americká pomoc dorazila. Jinak to u nás prostě nejde. Tou dobou by už možná bylo po válce.

O něco jednodušší to mají například v Polsku, protože tam mají dohody s USA o několik smluvních „generací“ pokročilejší. Tam by mohla pomoc přijít během jednoho až dvou dnů.

Washingtonská smlouva sice zakotvuje, že odveta by byla kolektivní, ale nikde není stanoveno, kde se bude bojovat. To je záležitost diplomatického vyjednávání v Alianci. Trump vlastně neřekl nic nového, jenom poukázal na fungování NATO. Budeme-li chtít nějakou alianční pomoc, musíme o ni požádat my a hodně včas.

Trumpův výrok má ale jiné důsledky, zda pohoršující nechť každý posoudí sám. Evropa nemá přiměřenou protiraketovou obranu, když si uvědomíme, že v Královci je několik tisíc raket namířených na všechna Evropská města, je jasné, že spoléhat na protiraketovou obranu USA moc nelze. Není dimenzovaná na tak vysoké počty útočných raket a reakční doba je delší, než dolet z Kaliningradu do Prahy.

To znamená, že zejména střední Evropa nemůže spoléhat na vnější pomoc. My máme svou vlastní zkušenost s francouzskou spojeneckou pomocí z roku 1938. Poláci mají také své zkušenosti a Finové vlastně také. A situace dnes není lepší.

Jestliže se nemůžeme spolehnout na efektivní podporu z USA, a po Trumpovi může přijít nějaký politik, který půjde skutečně za rámec NATO, nebo jestliže může Aliance skutečně zaniknout v důsledku nedomyšleného protiamerického snažení mnoha evropských politických stran, radostně podporovaných z Ruska, pak musíme odpovědnost za vlastní bezpečnost převzít sami. A z povahy ruského rizika vyplývá, že to je odpovědnost a zájem střední Evropy, Skandinávie a Pobaltí. Na Německo a Francii už nikdy spoléhat nemůžeme a nesmíme brát ohled ani na jejich pokusy znemožnit nám vzít naší odpovědnost vážně.

Z první studené války víme, že jediným prostředkem, který dokázal zastavit ruské imperialistické spády, bylo jaderné odstrašení. Británie už se nedávno s USA dohodla na takovém odstrašení, takže na jejím území jsou rozmísťovány americké jaderné zbraně. Velká Británie proto s velkou pravděpodobností nebude Ruskem napadena.

Střední Evropa má dvě možnosti, jak svou bezpečnost zajistit. Buď požádat o umístění amerických jaderných zbraní na svém území, proti čemuž asi vystoupí mnoho odpůrců, nebo si musí jaderné zbraně obstarat z vlastních zdrojů. Na protiraketovou obranu prostředky nemáme a žádný smysluplný evropský projekt účinný proti tisícům útoků není na obzoru ani pro několik příštích desetiletí.

Jadernou zbraň jako nástroj odstrašení vyrobit umíme. Česká republika by měla alespoň předběžně kontaktovat Polsko, Baltské země a Skandinávské země o případné možnosti zahájit společný vývoj jaderných zbraní. Aliance umožňuje jakoukoli posílenou spolupráci kterýchkoli členů, není to tedy v rozporu a alianční smlouvou. Znamenalo by to pro zúčastněné země odstoupit od smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 resp. 1970. Zároveň bychom měli deklarovat, že do projektu bude zahrnuta i Ukrajina, jakmile se stane členem NATO. Také má své zkušenosti.

To je jediná správná odpověď na Trumpův výrok, kterou bychom měli iniciovat v den, kdy případně bude znovu zvolen prezidentem. Skutečně bychom se postarali o celoevropskou bezpečnost, pomohli bychom Německu a Francii a stali bychom se nezávislými na americké pomoci.