Jiří Payne

Dračí vejce sametové revoluce
Jiří Payne
28.4.2009

Ratifikací Lisabonské smlouvy přijdou občané o klid, který si možná slibovali, když nad kritikou mávli rukou

Znáte pověsti o dračím vejci? Kdysi dávno kdosi někam uložil genetický kód, který za vhodných okolností po mnoha letech ožije a začne se ve zcela jiné době prosazovat. Je na tom založena spousta mýtů, pověstí a filmových scénářů.

V roce 1989 jsme prošli smrští politických událostí a tehdy Federální shromáždění sepsalo Listinu základních práv a svobod. Do textu vložili někteří svobodomyslní zákonodárci (takoví tehdy v parlamentu byli) zárodek hlavních myšlenek tehdejšího dění.

Zapsali jej do čl. 23: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“  

Jedno z práv, kvůli kterým se mohou občané postavit na odpor s využitím všech prostředků, popisuje čl. 22 Listiny: „Zákonná úprava všech politických práva a svobod a její výklad a používání musí umožňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.“  

V čl. 2 se popis demokratického systému upřesňuje: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“

Lisabonská smlouva, kterou se ustavuje nový subjekt mezinárodního práva nadřazený České republice, díky záměrnému demokratickému deficitu tyto požadavky nesplňuje. Občan může hlasovat, jak chce, moc z rukou úředníků stejně nebude odebrána i kdyby všichni byli proti, protože není komu i předat. Neexistuje opozice, neexistuje alternativa. Autor nápadu na integraci Jean Monnet dokonce požadoval, aby se nikdy o žádné alternativě k navrženému scénáři nediskutovalo.

Moc, a náš ústavní pořádek dokonce požaduje, aby to byla „veškerá moc“, není v Lisabonské smlouvě odvozena od lidu, není zaručeno oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní, moc je delegována na nevolené úředníky. Česká ústava nepřipouští, aby byla byť jen částečně, státní moc svěřena moci úřední. Nepřipouští, abychom vstoupili do mocenského systému, který má v základech záměrný demokratický deficit.

Ti, kdo nás tehdy zastupovali v Konventu, když se sjednával tento dokument, už si ani nevzpomínám, kteří to byli, asi neznali naší Ústavu. Prostě na tento problém neupozornili.

Ústavní soud o Lisabonské smlouvě již jednal a z nějakých důvodů tato ustanovení nevzal v úvahu. Tak můžeme dnes konstatovat, že „činnost ústavních orgánů“, které by měly české občany chránit, je znemožněna. Jiný zákonný prostředek již občan nemá. Možnost rozhodnout o Lisabonské smlouvě v referendu, což by člověk v demokratické společnosti očekával, mu politické strany upřely.

Protože EU odmítá jakoukoli diskusi o alternativním uspořádání Evropy či o jiném modelu integrace, je pro kritiky stávající podoby dobrou zprávou, že v České republice požívají ústavní ochrany. Mají právo na odpor proti Lisabonské smlouvě a toto právo jim nelze odejmout ani novelizací Listiny.

Dračí vejce sametové revoluce, které ratifikací Lisabonské smlouvy ožije, ovšem může být snadno zneužito. Každý, kdo se dostane do střetu například s Policií, pokud někdy v minulosti napsal třeba jen jediný článeček na Internetu, ve kterém kritizuje Lisabonskou smlouvu, prohlásí, že využívá svého práva na odpor, zaručeného Listinou, a s vysokou pravděpodobností nebude potrestán.

Být policistou nebo úředníkem, velmi naléhavě bych žádal svého ministra, aby ve vládě navrhnul zpět vzetí Lisabonské smlouvy. Policista nebo úředník si totiž nikdy nemůže být jistý, zda občan, se kterým se dostane do případného konfliktu, neprohlásí tento spor za projev nesouhlasu s Lisabonskou smlouvou. V tom okamžiku policista i úředník ztrácí veškerou právní ochranu.

Být průměrným občanem, kdyby se konalo referendum, také byl bych proti Lisabonské smlouvě. Lisabonská smlouva totiž všem odebere relativní klid, na který jsme všichni zvyklí a kvůli kterému by mnozí nad Lisabonskou smlouvou bez povzdechu mávli rukou.

Ožije dračí vejce sametové revoluce a možná okusíme drsnou podobu sametu.

Lisabonskou smlouvou skončí NATO
Jiří Payne
24.4.2009

 

President Truman podepisuje Severoatlantickou smlouvu

 

Kdysi jsem se na Stadepu (americké ministerstvo zahraničí) při nějakém jednání ptal, co by se stalo s NATO, kdyby mělo 5 členů: USA, Kanadu, Norsko, Turecko a EU. „Toho dne skončí NATO“, řekli mi zcela bez rozmýšlení. Tehdy jsem ještě nechápal proč. Evidentně to byla otázka dávno projednaná. Je sice možné, že se názor od té doby nepatrně změnil, ale nevsázel bych na to.

Lisabonskou smlouvou přecházejí kompetence v obraně z členských států na EU, když nově říká: „Unie vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.“ Nebo podle článku 22, odst. 2 písm. a) chce Unie „chránit své hodnoty, základní zájmy, svou bezpečnost, nezávislost a celistvost“. Stanoví se i konkrétní postupy: „o strategických zájmech a cílech“ rozhoduje Evropská rada (čl. 22 odst. 1) a to výhradně na návrh vysokého představitele nebo Komise. Jednotlivý členský stát tedy nemá ani právo konkrétně nic navrhnout, může jen požadovat zařazení diskuse na pořad jednání Rady. Článek 23 konstatuje, že pravomoci EU se vztahují na všechny otázky týkající se bezpečnosti. Aby bylo zcela jasno, že nikdo nesmí mít jiný názor, čl. 23. 3. stanoví, že „Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie … a respektují činnost Unie v této oblasti.“ a přikazuje se, že členské státy se „zdrží jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie“ (Čl. 23 odst. 3).

Severoatlantická smlouva, která ustanovuje NATO, říká: „Každá ze smluvních stran prohlašuje, že žádné její současné platné mezinárodní závazky vůči kterékoli jiné smluvní straně nebo kterémukoli třetímu státu nejsou v rozporu s ustanoveními této smlouvy, a zavazuje se, že nepřijme žádný mezinárodní závazek, který by byl s touto smlouvou v rozporu.“ (článek 8).

Protože Lisabonská smlouva znamená bezvýhradný závazek v oblasti bezpečnosti vůči třetí straně, kterou je Evropská unie, představuje porušení Severoatlantické smlouvy a dnem ratifikace Lisabonské smlouvy NATO končí.

Lord Ismay, první generální tajemník NATO, kdysi v dobách studené války charakterizoval podstatu NATO prostou a slavnou frází: „to keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down.” Tedy udržet Rusko mimo Evropu, udržet americkou přítomnost v Evropě a Německo mimo oblast rozhodujícího vlivu. Pokud použijeme tuto terminologii na Evropskou unii, můžeme o EU říci, že chce „to keep the Americans out, the Russians in, and the Germans up.” Tedy vyhnat Američany pryč, prohloubit spolupráci s Ruskem a zajistit Německu vedoucí úlohu.

Rozhodnutí nadále si svou bezpečnost řešit bez USA bude členské státy stát nepředstavitelné peníze a bude trvat mnoho desetiletí, než dosáhneme stejné bezpečnosti, jakou jsme měli doposud.

NATO a EU jsou konkurenti a nemohou existovat vedle sebe, nesledují stejné zájmy, dokonce naopak prosazují zájmy protichůdné.

Jean Monnet,autor mocenského systému EU popírajícího demokratické zásady, jinak řečeno systému s neodstranitelným demokratickým deficitem, kdysi napsal: „Plně jsem si uvědomil sílu státu, který může říci ne mezinárodnímu orgánu, jenž nemá žádnou nadnárodní moc. Dobrá vůle nestačí, je třeba mít mezinárodní zákony a instituce, je třeba překonat mezinárodní egoismus a zrušit právo národního veta, které je jeho nejhlubší příčinou.“ Vedl nesmiřitelný boj proti suverenitě evropských států a Lisabonská smlouva završí jeho totalitní vizi států bez suverenity.

Lisabonskou smlouvou končí epocha demokracie v Evropě, končí NATO, které si kladlo za cíl „posilování svých svobodných institucí“ a „lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny“, ochranu suverenity svých členů. Lisabonská smlouva těmto zásadám odporuje, nejenom textem smlouvy, ale samotnou svou podstatou. Proto nemůže vedle sebe existovat NATO a EU po ratifikaci této smlouvy. Hodnotové systémy těchto dvou institucí jsou nejenom jiné, ale jsou protichůdné.  Společná obrana má smysl jedině tam, kde státy sdílejí stejné hodnoty a mají stejná rizika. Deset let našeho členství v NATO bude patřit k nejkrásnějším obdobím našich dějin.

Titán, který požírá, co stvořil
Jiří Payne
18.4.2009

Francisco Jose de Goya y Lucientes: Kronos požírající své dítě

V řecké mytologii titánský bůh Kronos, bůh chaosu, požíral své vlastní děti. Je symbolem sebezničení. Evropské státy se předhánějí v zavádění šrotovného. Chtějí tím povzbudit ekonomický růst.

Statistická měřítka úspěšnosti se úspěšně požívají jako důkaz často protichůdných tvrzení. Platí to i o šrotovném. Díky zbytečně sešrotovaným autům se budou muset vyrobit jiná. Statistiky vykáží růst výroby i spotřeby. Vytvořená hodnota, společné bohatství, se však příliš nezvětší, náklady a důsledky spojené s výrobou nových aut budou souměřitelné s údajným přínosem spočívajícím v omlazení vozového parku.

Oblíbená píseň otce prvního českého presidenta Ach synku, synku … má prostou zápletku: otec požaduje od svého syna, ze kterého chce mít dobrého hospodáře, aby nechal opravit kolečko, které potřebuje k práci. Neučí ho, aby porouchaný nástroj vyholil a nahradil novým, snaží se ho odnaučit způsobu uvažování, že staré je nejlépe vyhodit. Chce, aby se syn naučil co nejlépe využívat statky, které vytvořily dřívější generace.

Titánské chování Evropské unie můžeme vidět už řadu let. Například od zavedení dvouleté záruční lhůty již nemusí výrobce zajišťovat opravy svých výrobků, což dřív e bývalo v mnoha zemích běžné. K čemu to vede? Spotřebič, který si zakoupíte, se po dvou letech a dvou měsících neopravitelně rozpadne. Zkuste zajít do opravny, dozvíte se, že nemáte jinou možnost, než starý výrobek, u kterého jste si v lepším případě již předplatili sešrotování, dát ekologicky zlikvidovat a koupit si nový.

Šrotovací a recyklovací firmy vykazují rostoucí obrat, podle statistik stoupá produkce, vytvářejí se nová pracovní místa. Roste spotřeba energií a roste spotřeba surovin. Tlak na využívání recyklovaných hmot a ekologické daně na energie se snaží tento růst zpomalit. Recyklace předplacená již při koupi výrobku šílený koloběh urychluje. Vyrábět a ničit, heslo dne. Objem vytvořených hodnot však neroste – nekvalitní výrobky nahrazujeme stejně nekvalitními. Statistiky zatím vytvářejí dojem, že ekonomika Evropské unie funguje, protože se neodečítá, co bylo zbytečně sešrotováno. Jenže ona spíš zaostává. Globální recese prohlubování problémů urychluje.

Někoho možná překvapí údaje, podle kterých za každých pět let pobytu státu v evropském ráji klesá růst přibližně o jedno procento.

Ach synku, synku … Kdybychom se tak naučili hospodařit. V normálním politickém systému by vláda s takovouto politikou musela dávno odejít, nedožila by se ani řádného konce svého volebního období.  Evropská komise v důsledku své neodvolatelnosti může takto působit celá desetiletí.

Utěšovat nás může závěr antické legendy: Kronovy děti se nakonec vzbouřily proti svému otci. Po desetidenní válce pod vedením nesmrtelného Dia svého otce přemohly.

Velký podvod
Jiří Payne
17.4.2009

Severoatlantická smlouva a návrh Evropské dohody na jedné stránce, Ústava české republiky v kapesním vydání, Lisabonská smlouva 508 stran.

Ve fyzice platí zákony zachování, například hmoty a energie. Jeden ze zákonů zachování platí i v politice: zákon zachování obtížnosti. Je-li něco složité, nemá to jednoduché řešení.

Znalci aristotelovské logiky na první pohled vidí, že to obráceně neplatí. Má-li něco prosté řešení, vůbec z toho nevyplývá, že by někdo nemohl věc tak zesložitit a zamlžit, že celé generace neodhalí podvod.

To je i případ Evropské unie. Po desetiletí se tvrdí, že evropská agenda je tak složitá, že není jiná možnost, než smířit se s fatálním demokratickým deficitem v základech a s desetitisíci špatných právních dokumentů a šílených regulací nazývaných ‚acquis communautaire‘.

Jak to, že NATO nikdo ani v nejmenším nepodezřívá z jakéhokoli demokratického deficitu? Znáte Severoatlantickou smlouvu, která zakládá NATO? Je to text, který má pouhých 14 článků a vejde se na jednu stranu papíru. Je to snad proto, že by byla kolektivní obrana méně komplikovaná? Není, dokonce je možná naopak složitější.

Ve skutečnosti spolupráce evropských států může mít jasnou a přehlednou podobu. Uspořádat Evropu bez demokratického deficitu je snadné.

Abychom ukázali, že existuje jiná možnost, jak uspořádat Evropu a dokonce bez jakéhokoli demokratického deficitu, zveřejnili jsme jednu z takových alternativ – návrh Evropské dohody. Text nemusí mít desetitisíce stran nepřehledných textů. Naopak, kdyby došlo k úpravě základního dokumentu, pravděpodobně by se zjednodušily i desítky tisíc právních textů.

S jistotou mohu tvrdit, že neexistuje jen jediná možnost, jak demokratický deficit EU vyřešit. Text navržený stranou Svobodných představuje strukturu velmi podobnou tomu, co v EU známe. Není tedy revolučním textem, sám bych si dovedl představit ještě jednodušší řešení. Proto předkládáme text k diskusi, je možné vymyslet mnoho podobných, stejně osvobozujících alternativ.

Co je tím podstatným trikem, který všechno zjednoduší? Co je společným jmenovatelem všech správných řešení? Stačí odebrat moc Komisi. K tomu, aby byl nějaký systém považován za demokratický, stačí, aby byla pro každého občana zajištěna možnost pokojným způsobem ve volbách ovlivnit politiku a vyměnit jednu mocenskou strukturu za jinou alternativní. K demokracii patří pluralita. 

Nenapadlo vás někdy, proč hlavní silou, která prosazuje evropskou integraci, jsou úředníci? Dokud bude existovat demokratický politický systém v suverénních státech, budou úředníci jen v roli administrativy, která vykonává politická rozhodnutí výkonné moci (exekutivy). Normálně jen v dobách úřednických vlád se úředníkům na krátkou dobu mohlo poštěstit, že chvíli vládli. V Evropské unii vládnou na věčné časy.

Všimněte si, jak komise žárlivě střeží, aby někdo nezačal podporovat nějaký jiný projekt Evropy, než ten který musí všichni radostně budovat. Všimněte si, že EU nepřipustí žádnou alternativu. Proč se od sebe neliší zamítnutá Smlouva o ústavě pro Evropu a Lisabonská smlouva? Dobrý politik by po fiasku prvního návrhu napsal mnohem vstřícnější a kompromisnější alternativu pro druhý pokus. Odpověď je zřejmá: není jiná alternativa. O žádné jiné alternativě se nesmí diskutovat.

Pro nás to není nic nového, dobře známe mocenský systém, založený na vedoucí úloze jedné politické strany zakotvený do čtvrtého článku Ústavy. Také se nesmělo diskutovat o žádných alternativách a také zdánlivá alternativa v podobě politických stran byla jen fraškou, protože Národní fronta je vždy dokázala dostat do svěrací kazajky vedoucí úlohy.

Některé příznivce této podoby Evropské unie udržuje v naivním optimismu představa, že jednoho dne se Unie federalizuje. Je veliký omyl, myšlenka federalizace je pro Komisi stejně nepřijatelná a nenáviděná, jako kterýkoli jiný model. Federální Evropa by totiž také odebrala komisi všechny mocenské pravomoci a nebyla by zlikvidována suverenita coby hlavní nepřítel.

Princip dělby moci, oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní je známý od dob Platona a Aristotela, později jej připomenul Montesquieu. Byli zakladatelé evropské integrace tak nevzdělaní, že to nevěděli? Nebo byli nešikovní? Nechce se mi věřit, byl to úmysl.

Je ještě druhý trik, který musí být součástí snahy odstranit demokratický deficit: založit spolupráci na principu rovnosti států. Je to snad nespravedlivé? Není, ale nelíbí se to velkým státům. Nepřítelem Evropské unie je suverenita, která rovnost zaručuje.  

Budeme-li chtít napravit evropské poměry, musíme počítat s tím, že nás budou nenávidět úředníci a velké státy.

Nejsme první, kdo si podstatu integrace uvědomují, a není náhodné, že se kritika objevuje stále častěji. Vycházejí publikace, které podvod odhalují (například kniha Christophera Bookera a Richarda Northa  „Velký podvod“, kterou se překladatelé neodvážili pod tímto názvem publikovat a dali jí jméno Skryté dějiny evropské integrace, nebo Marc Joly: „Le Mythe Jean Monnet“, Contribution à une sociologie historique de la construction européenne, 2007)

Všimněme si ještě jedné zvláštnosti: text, který předkládáme k diskusi, doporučuje mezi základními zásadami: princip otevřenosti. Ke kterékoli spolupráci evropských států se mohou přidat libovolné jiné státy, budou-li chtít. Je to přirozený princip, který se v Evropě po staletí uplatňoval. Není vůbec žádný důvod, aby se Evropská unie uzavírala před zbytkem světa. Není vůbec žádný důvod, aby byly k nějaké spolupráci nuceny státy, které si to nepřejí. Bude-li spolupráce evropských států s ostatními zeměmi založena na zdravých principech respektujících svobodu, bude pro mnohé další státy atraktivní. Byl by to ten nejlepší příspěvek pro zklidnění celého okolí Evropy.

Současný boj, zdánlivě vedený o Lisabonskou smlouvu je ve skutečnosti bojem kvalitativně úplně jiným: je to boj obhájců demokratického deficitu s demokraty, kteří si přejí spravedlivou spolupráci a svobodu zároveň. Strach zastánců demokratického deficitu je pochopitelný: nebude-li ratifikována Lisabonská smlouva, hrozí, že ukradená moc bude opět vrácena lidem.

Článek najdete také na blogu, kde jej můžete podpořit zvýšením “karmy”. 

Směs Orwella s Kafkou
Jiří Payne
15. 4. 2009

„Dnešní systém rozhodování v Evropské unii je něčím jiným než historií prověřenou a v historii osvědčenou klasickou parlamentní demokracií. V obvyklém parlamentním systému je část podporující vládu a část opoziční, ale to v Evropském parlamentu není. Zde je prosazována alternativa jen jedna a kdo uvažuje o alternativě jiné, je považován za odpůrce evropské integrace. V naší části Evropy jsme ještě nedávno žili v politickém systému, kde byla jakákoli alternativa nepřípustná a kde proto žádná parlamentní opozice neexistovala. Získali jsme trpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda. Politické alternativy proto existovat musí.“ Václav Klaus, president republiky v EP 19.2.2009 

Jak je možné, že v evropské integraci trvá demokratický deficit desítky let? Žádná ze smluv, kterých bylo mezitím ratifikováno nejméně deset, problém neřeší ani trochu. Je to snad z důvodu nemožnosti najít řešení? Nebo jsou aktéři v EU tak neschopní? Proč se podoba EU jakémukoli známému politickému systému stále vzdaluje?

Musíme se vrátit k samotným základům evropské integrace. V poválečné Evropě panovala veliká skepse jak vůči systému politických stran, tak vůči demokratickému zřízení. Zčásti pod vlivem sovětské propagandy, zčásti z nadšení pro cokoli nového, mnozí tehdy uvažovali o nějakém novém politickém uspořádání, o novém řádu, který by přinesl věčný mír.

Komunista Altiero Spinelli, zakladatel Evropského federalistického hnutí, navrhoval vytvoření celoevropského ústavodárného shromáždění, které by napsalo ústavu federální Evropy. Mohlo by se jednat o relativně slabou federalizaci jen v některých oblastech, uvažoval. Federální model je dobře známý, neměl by žádný demokratický deficit. Avšak jeho návrh byl zcela zavržen!

Dne 28. 4. 1950 navrhnul Jean Monnet zcela nečekaně tehdejšímu ministru zahraničí Francie Robertu Schumanovi experiment zcela jiného druhu, který léta plánoval. Věděl, že kdyby celý projekt navrhnul najednou, nebyl by akceptován. Navrhoval tedy postupovat salámovou metodou, předkládáním „dílčích, ale rozhodujících úkolů“. Robert Schuman během dvou dnů jeho návrh přijal a nechal jej dopracovat. Následně 9. května 1950 jej předložil veřejnosti pod svým jménem.

Pro začátek chtěl odejmout hlavním evropským hráčům kontrolu nad strategickým průmyslem – produkcí uhlí a oceli. Tím se měly stát evropské státy nesvéprávnými a neschopnými samostatně jednat. Byl to programový útok na jejich faktickou suverenitu. Strategickou produkci měl řídit namísto konkurence Vysoký úřad, jehož rozhodnutí měla být „přímo aplikována“ v každé zemi. Do jeho působnosti měla patřit regulace cen v případě nadprodukce nebo nedostatku a kontrola investic. Obě sdružení měla Parlamentní shromáždění nepřímo volené národními parlamenty a Soudní dvůr.

Později bylo zřízeno Evropské hospodářské sdružení (EHS), které zavedlo na místo Vysokého úřadu Komisi. Po sloučení všech tří institucí se ponechal název úřadu ‚Komise‘, která však má podobné pravomoci, jako výkonná moc v demokratických zřízeních. Národní zástupci v Komisi po jednom za malé státy a po dvou za velké byli jmenováni na pět let bez možnosti odvolání. Komise má právo podávat návrhy ‚zákonů‘, Rada ministrů bez Komise nemůže samostatně jednat. Požadavek, že Komise musí být tvořena ‚nezávislými osobami‘, pomohl zamaskovat absenci jakékoli kontroly.

Taková konstrukce dodnes budí zdání politického systému, ale ve skutečnosti je pravým opakem demokracie a politiky.  Už v roce 1950 se Belgie a Nizozemí obávaly, že Francie s Německem ovládnou celou organizaci a proto navrhly Radu ministrů, která měla alespoň částečně činnost Komise hlídat, nikdy však nezískala potřebné pravomoci. Právní předpisy tedy nemají ani náznak demokratické legitimity. Asi nejde vymyslet čistší vládu úředníků (BYROKRACII) bez sebemenšího politického obsahu, než je Evropská komise: nikomu není odpovědná, nevychází z žádného srozumitelného programu, ani z žádné politické filosofie.

Začalo se tvrdit, že evropské problémy jsou tak složité, že je neumí řešit jednotlivé země a jejich politické systémy. Neodpustím si poznámku z hlediska své původní profese jaderného fyzika: Na matematicko-fyzikální fakultě mne naučili především to, že lidstvo za celé dějiny nevymyslelo nic složitého. Všechno je jen řetízek jednoduchých logických posloupností. Ani Evropa není výjimkou, pokud to někdo tvrdí, tak lže.

Pakliže byla u kořenů evropské integrace nedůvěra mezi Francií a Německem, proč bychom měli věřit, že jejich velmocenské chování v rámci EU bude jiné? Původní pojistkou měla být hlasovací síla malých států, která by za všech okolností přehlasovala souručenství Francie a Německa. Lisabonská smlouva tuto pojistku odstraňuje. EU po Lisabonské smlouvě stejně neřeší problémy, kvůli kterým integrace začala.

Aby byl zajištěn ‚nadstranický přístup‘, je smlouvou zakázáno jakékoliv ovlivňování Komise ze strany členských států. Co je to za šílené pojetí stranickosti? Záležitosti, které mají nadstranické nepolitické řešení, přece nesmějí podléhat politickému rozhodování. Pouze tam, kde není žádné objektivní kriterium, podle kterého by věc rozhodli úředníci, musí nastoupit politické rozhodování, které z mnoha alternativ zvolí jednu politickou filosofii, podle které lze posoudit, co je správné a co ne. Nadstranický přístup úředníků, zbavený jakéhokoli filosofického rámce, nekontrolovaná moc úředníků, to je nejčernější můra všech demokratů. Je směsí Orwella s Kafkou.

Cílem Jeana Monneta nikdy nebylo politicky sjednotit evropské státy, ale nenápadně nahradit politické rozhodování vládou úředníků – Vysokým úřadem, nepolitickou mocí.  Není náhodou, že Evropská unie se rusky nazývá Evropějskij Sojuz (Европейский Союз). Mocenský mechanismus EU budí zdání podobnosti nepříliš fungující demokracii – zdánlivě existuje parlament, soud, exekutiva. Ve skutečnosti jsou to maskovací kulisy, které zastírají pravou podstatu systému, ve kterém neexistuje ani demokratická kontrola občany evropských zemí, ani vládami členských zemí. Rozhodování se děje bez jakéhokoli politického mandátu a bez jakékoli odpovědnosti. Náhubkový Služební řád Evropské komise (viz článek Náhubkový zákon a Lisabonská smlouva) jakoukoli veřejnou kontrolu znemožňuje, nikdo se nic nedoví. Desetitisíce právních euronorem neumožňují ověřit si, jaké důsledky legislativa má.

Těžko věřit, že by za desítky let existence tohoto pokusu o integraci evropských států nikdo nepřišel na nápad, že demokratický deficit lze snadno odstranit: stačí odejmout Komisi moc a vrátit ji na politické hřiště. Evropská komise žárlivě střeží tajemství své moci, kterou nepozorovaně vytunelovala do Bruselu. Chceme-li zachovat v Evropě svobodu, musíme nahradit stávající vládu úředníků jinou alternativou. Jakékoli politické řešení bude lepší, než současná podoba EU.

Článek najdete také na blogu, kde jej můžete podpořit zvýšením “karmy”.

Náhubkový zákon a Lisabonská smlouva
Jiří Payne
13.4.2009

Pro ty, kteří nevěří, že EU omezuje svobodu slova, přidávám příklad.

Pan Bernard Connolly, britský ekonom, pracoval jako vedoucí třetího odboru monetární sekce D v generálním ředitelství Evropské komise pro hospodářské a finanční záležitosti (Directorate-general for Economic and Monetary Affairs).

Za knihu The Rotten Heart of Europe – The Dirty War for Europe’s Money (Prohnilé srdce Evropy – Špinavá válka o evropské peníze), kterou napsal v době tříměsíční neplacené dovolené a ve které kritizoval zavádění Eura, bylo proti němu po návratu do práce 4. října 1995 zahájeno disciplinární řízení. Údajně porušil Služební řád, podle kterého zaměstnanec musí dříve, než cokoli v oblasti svého působení zveřejní, text předložit komisi ke schválení. Údajně pan Connolly nepředložením textu napsaného v době dlouhodobé dovolené narušil důvěru zaměstnavatele, tj. Evropské komise, k zaměstnanci. Na doporučení disciplinární komise pan Connolly dne 16. ledna 1996 vyletěl ze zaměstnání bez nároků na finanční kompenzaci, která je jinak v institucích EU přímo královská.

Bernard Connolly zažaloval propuštění ze zaměstnání u britského soudu (Tribunal of First Instance), kde se obhajoval tím, že interní předpisy Komise jsou podzákonnou normou a odporují ochraně svobody slova. Soud Connollyho žalobu dne 19. května 1999 zamítl. V rámci odvolacího řízení Evropský soudní dvůr (ESD) potvrdil v rozsudku ESD C-274/99 ze dne 6. března 2001 oprávněnost propuštění ze zaměstnání a zamítl odvolání. Pan Connolly byl odsouzen k úhradě soudních nákladů.

Podle ESD je omezení svobody projevu třeba vykládat restriktivně tak, že v demokratické společnosti je možné omezit svobodu projevu úředníků (public servants) za účelem zachování podstaty vztahu důvěry mezi institucí a jejími zaměstnanci, která je k fungování instituce nezbytná, formou, kterou Evropská komise praktikuje. Tedy v podobě předběžného souhlasu Komise se zveřejněním textu, který souvisí s aktivitou instituce nebo jejího zaměstnance. ESD konstatoval, že Komise může odmítnout souhlas s publikací textu v případě, že existuje závažné riziko ohrožení zájmů ES. Bernard Connolly narušil důvěru Komise jako svého zaměstnavatele tím, že si knihu nenechal předem schválit, ale hlavně tím, že kritizoval základní prvky politiky EU. Zpochybnil tak smluvně zakotvenou orientaci politiky Evropské unie, kterou měl odpovědně a v dobré víře provádět. Jeho propuštění ze zaměstnání tedy neodporuje ochraně svobody slova.

V soudním rozhodnutí se praví, že Evropská komise má právo omezovat disidentské názory za účelem „ochrany práv jiných osob“ a potrestat jednotlivce, kteří „poškozují image a pověst Evropské komise“. Soud charakterizoval Connollyho knihu jako „agresivní, nactiutrhačnou a urážlivou“. Obzvlášť pobuřující má být věta, že „hospodářská a měnová unie je hrozbou demokracii, svobodě a v konečném důsledku i míru“. Za komisi zazněl rozhořčený hlas generálního advokáta Damaso Ruiz-Jarabo Colomera, že se Connollyho kritika Evropské unie podobá extrémnímu rouhání, a proto nemá právo zaštiťovat se svobodou projevu.

Daily Telegraph ke kauze napsal: „Evropský soudní dvůr včera rozhodl, že má Evropská unie zákonné právo potlačovat politickou kritiku svých institucí a vedoucích představitelů.“

Kdyby George Orwell svou kritiku totalitních režimů inspirovanou atmosférou v instituci, kde pracoval, psal v době existence EU, nikdy by jeho knihy nevyšly.

Služební řád v článku 17 ve druhém odstavci požaduje: Úředník nesmí, ať sám nebo spolu s jinými, bez souhlasu orgánu, který jej jmenoval, zveřejňovat nebo umožnit zveřejnění jakýchkoli záležitostí, týkajících se činnosti Společenství. V dalších článcích se vysvětluje, že zveřejnění nebude odmítnuto, pokud bude úředník chválit činnost komise, zatímco má být odmítnuto, pokud by zveřejnění textu mohlo komisi ublížit.

Vzhledem k velmi ‚slušným‘ platům zaměstnanců EU se tak vysvětluje, proč se navzdory různým podezřením zdá být EU dokonalou institucí.

Nějaké spekulace o veřejném zájmu, který by mohl zveřejnění závažných informací odůvodnit, v EU nepřipadají v úvahu. Náhubkový zákon je drobnůstkou ve srovnání se Služebním řádem Evropské komise, té komise, která má Lisabonskou smlouvou dostat právo přímo regulovat náš život. Na složení Komise nebude mít občan nikdy absolutně žádný vliv.

V dobách, kdy měla Evropská komise pouze 17 členů, napsal Nicholas Ridley, bývalý konzervativní ministr tuto definici:

„Sedmnáct nevolených, vysloužilých politiků, bez jakékoli odpovědnosti komukoli, kteří nenesou odpovědnost za zvyšování daní, když utrácejí peníze, kteří posluhují netečnému parlamentu, který za zvyšování daní rovněž neodpovídá.“

Nyní je tedy potvrzeno, že komisaři nesmí být ani kritizováni. Euronadšencům to možná přijde jako nedůležité, ti smějí EU chválit bez omezení. Ale ten, kdo léta nesměl vykonávat svou profesi kvůli politickým názorům, to na lehkou váhu brát nemůže.

Článek najdete také na blogu, kde jej můžete podpořit zvýšením “karmy”.

Co kdyby Lisabonská smlouva prošla

Jiří Payne

10.4.2009

článek je také na blog.idnes, kde můžete podpořit jeho karmu

V posledních týdnech se ozývají radikální protesty proti “náhubkovému” zákonu. Na první pohled není zřejmé, které argumenty jsou správné. Možná nám hrozí daleko větší problémy se svobodou slova v návaznosti na případnou ratifikaci Lisabonské smlouvy. Věřme, že citliví hlídači politických svobod a demokracie budou stejně odhodlanými kritiky.

Již před lety v EU socialisté a lidovci vytvořili ‚velkou koalici‘, která trvá dokonce na věčné časy. Překračuje rámec volebního období. Vzpomeňme, jak se naši citliví demokraté bouřili proti ‚opoziční smlouvě‘ na dobu určitou, nyní jim pakt na věčné časy nevadí. Ať si občan volí, jak chce, výsledek bude vždy stejný: pod taktovkou evropských mocností bude pokračovat integrace, která nepřipouští diskusi o alternativách. Každý, kdo by snad chtěl diskutovat, bude upálen jako heretik. Není to u nás novinka, stádové chování podporující oficiální názor, ať je jakýkoli, známe z doby komunistického režimu.

Lisabonská smlouva má učinit z EU subjekt mezinárodního práva. Kdyby vstoupila v platnost, ocitneme se druhý den v politickém systému, ve kterém neexistuje skutečná opozice, který nelze demokratickými nástroji ani ovlivnit, natožpak změnit. Český Ústavní soud nevzal v úvahu zmíněnou skutečnost, že občan nemá žádnou možnost svým hlasováním politiku Bruselu jakkoliv ovlivnit. Lisabonská smlouva občanům odnímá práva, která byla doposud zaručena Ústavou. Je zřejmé, že postupně ve všech státech EU začnou opoziční skupiny kritizovat nedotknutelný politický systém a budou usilovat o obnovení svobody. Česká Ústava, dokud ještě platí, nám k tomu dává právo použít všech prostředků. Po vzoru Havlíčkově budou umírněné síly používat zbytky svobody slova, které nám snad ještě zůstanou. Kde není opozice, tam se ztrácí svoboda, včetně svobody slova. Není však vyloučena ani celá řada méně umírněných protestů.

Na EU jako na subjekt mezinárodního práva se totiž začnou vztahovat všechna ustanovení Rady Evropy. Bude muset konstatovat, že v EU moc nevykonávají volení političtí představitelé, ale úředníci, že nemá pluralitní systém alternativních politických názorů, že nemá politický systém založený na demokratickém předání moci opozici, která vyhraje ve volbách. Rada Evropy bude monitorovat volby do EP a bude muset konstatovat, že EU vynakládá veřejné prostředky na vlastní propagandu, což je v demokratickém zřízení zakázáno a často se to kritizuje ve zprávách o regulérnosti voleb. Pozornost padne i na to, že členské státy také vynakládají prostředky na podporu jednoho politického názoru v naprostém rozporu s principy pluralitního politického zřízení, na kterých stojí evropské tradice a Rada Evropy. Kdyby Lukašenko ovlivňoval hlasování za státní peníze tak, jako Špidlova vláda hlasování v referendu o vstupu do EU, dopustil by se neodpustitelného hříchu. Nakonec to bude znamenat, že skončí jakákoli evropská politika na podporu lidských a politických práv kdekoli ve světě: kritizovaná země může právem na svou obhajobu poukázat na absenci demokratických principů v mocenském systému EU. A bude mít pravdu. Zatímco u mezivládní spolupráce jsme mohli demokratický deficit s blahosklonným úsměvem tolerovat, nad deficitem demokracie u subjektu mezinárodního práva přivírat oči nelze. Protože legislativa EU má již převahu nad národními legislativami, měly by být všechny členské země EU vyloučeny z Rady Evropy, protože svým občanům přestaly garantovat politické svobody. Nebudou-li, autorita Rady Evropy tím rovněž navždy skončí.

Ani naivní optimisté nevěří, že by EU dokázala splnit bezprostředně po případné ratifikaci Lisabonské smlouvy všechny požadavky RE v oblasti politických svobod. Asi málokdo věří, že skončí evropská propaganda, placená z veřejných prostředků. Sotvakdo věří, že skončí diskriminace alternativních politických přesvědčení. EU ztratí postavení obhájce politických práv a svobod. Víme, že budoucnost neumíme předpovídat. Je však vysoce pravděpodobné, že Lisabonská smlouva přinese Evropanům velké utrpení.