Ministr vnitra Langer spustil ambiciózní záměr nahradit doručování papírové pošty datovými schránkami. Nebylo nejmenších pochyb, že svému úmyslu přikládal politický obsah a pokoušel se prostřednictvím tohoto projektu posílit svůj politický vliv. Proto je hloupé, když nyní obviňuje kritiky z politizace.
Nebylo to poprvé, kdy zasáhnul do oblasti IT. Před lety v době, kdy ještě nevěděl, co je to portál, byl spoluautorem zákona o elektronickém podpisu, kterým u nás o několik roků pozdržel rozvoj kryptované a ověřené komunikace. Namísto zavedení jedné státní autority pro ověření identity státních orgánů (stát si ji mohl i najmout) návrh zbytečně reguloval soukromoprávní subjekty.
Podobné chyby se dopustil i v případě datových schránek. Dalo by se očekávat, že si napřed zavedou státní orgány mezi sebou elektronickou komunikaci. Po několika letech, až se ukáže, že systém funguje, mohly by do něj být zahrnuty i některé soukromoprávní subjekty.
Ministr Langer spustil jako první na světě velkolepý experiment na firmách a podnikatelích v celé zemi. Hrozí kolaps systému? Odchod náměstka, který za datové schránky nese odpovědnost může něco takového naznačovat. Podnikatelé v České republice se stali pokusnými králíky.
Pan Langer zapomněl informovat veřejnost, že certifikát, ověřující pravost zprávy, po čase vyprší a že tedy zpráva uložená v počítači se po nějaké době stane neověřenou. Stát negarantuje možnost prodloužení platnosti elektronické zprávy s prošlým certifikátem, aby s úředním dokladem bylo možné i po letech nakládat v elektronické podobě. Podniky proto budou muset zaplatit konverzi všech dokladů, u kterých očekávají, že je budou i po letech potřebovat, do papírové podoby. Zatímco pro stát představovaly náklady na vytištění dokumentu s razítkem částky v desítkách haléřů, pro podnikatele to budou stokoruny. Peníze, které stát ušetří, mnohonásobně navýšené, zaplatí podnikatelé.
Systém datových schránek nutí podnikatele, aby používali software opatřený českým softwarovým doplňkem. Pokud by vynucený doplněk softwaru způsobil jakékoli problémy, například že by se přes něj dostal do počítačů škodlivý software, bude stát ručit za způsobené škody v plné výši. Stát se od listopadu stává softwarovou společností.
Již jsme zjistili, že systém datových schránek umí být také nedostupný. Po právní stránce tím je zpochybněna fikce doručení: každý, kdo prohlásí, že se pokoušel otevřít svou datovou schránku a nebylo to možné, protože systém nefungoval, může prohlásit, že úřední poštu nedostal. Je to analogické, jako by chtěl úřad tvrdit, že adresátovi byla doručena úřední zásilka v době, kdy pošta nefungovala.
Protože ani naši úředníci nejsou dokonalí, ponese stát přímou odpovědnost i za všechny chyby, které případně v komunikaci způsobí. Také to budou nezanedbatelné náklady.
Langerův systém je špatně navržený. Měl být založen na jedné státní autoritě a ověřené komunikaci tak, aby stát nepřebíral žádné záruky za software, který se poměrně rychle vyvíjí, stát tomu zákonitě nemůže stačit. Že problémy nastanou lze předpovídat s jistotou. Náklady státu pak mohou být astronomické.
Nejrozumnější by bylo změnit zákon tak, že povinnost používat datové schránky se pro příští dva roky týká výhradně státních orgánů a státní správy. Ve veřejnoprávní komunikaci má stát právo předepsat způsob komunikace a může si datové schránky zavést. Stejně tak má právo veřejnoprávním orgánům přikázat, aby soukromoprávní schránky prozatím k doručování nepoužívaly. Pro soukromoprávní subjekty by měla být za všech okolností elektronická komunikace dobrovolná.
V mezidobí by měl Úřad pro ochranu osobních informací ověřit, že nikdo nepovolaný nebude mít bez povolení soudu přístup k datovým schránkám ani k informaci, kdy a kde někdo datovou schránku navštívil. Nechceme-li být policejním státem, musí to platit i pro ministerstvo vnitra a státní orgány. Reklamní logo ministerstva vnitra a České pošty objevující se v přikázaném softwaru takové záruky nedává.
Kromě toho navrhuji, aby do Listiny základních práv a svobod byl doplněn dodatek tohoto znění: Nikdo nesmí být nucen používat Internet.

Na svatého Valentýna se datuje vznik nové strany tvrdohlavých beranů. Ochrana svatých nám byla zapotřebí, a bude nám zapotřebí v budoucnosti ještě více. Skuhrání a sýčkování jsme slyšeli doslova ze všech stran. Stáli jsme před úkolem v rekordní lhůtě stihnout založení strany a účastnit se ve volbách. Po necelých čtyřech měsících se zamýšlíme nad tím, co se odehrálo.

1. Pokusili jsme se vrátit lidem naději, že existuje možnost věci změnit, že nesmíme propadnout depresi a rezignovat na veřejnou sféru, že „vnitřní emigrace“ je tím špatným řešením. Kromě ‚euroskeptiků‘ se začínáme setkávat s „čechoskeptiky“, kteří se v lepším případě utíkají ke kosmopolitním představám, protože ztratili důvěru ke svému vlastnímu národu, v horším případě končí v řadách extrémistů. Lámou hůl nad politikou a veřejnou odpovědností, šíří se rezignace, pocit, že nic nelze změnit. Nesmíme utíkat před veřejnou odpovědností do privátní sféry.

2. Samotný vznik nové strany je vždy polemikou se stávajícím politickým systémem. Pokusili jsme se rehabilitovat politiku jako takovou. Politika nesmí být založena na populistických výkřicích a urážkách, musí převládat věcná argumentace. Politika nemusí být agresivní, bezobsažná, primitivní, hloupá. Chceme vrátit do české politiky myšlenky, filosofické zakotvení, věcnou argumentaci, diskusi místo propagandy. Rádi bychom bývali byli vrátili i humor a úsměv, ale to je chvílemi nadlidský úkol – do smíchu při pohledu na českou politiku je jen málokomu. Přitom humor je nejvyšší formou sebereflexe. Překonává napětí a spory, osvobozuje, prolamuje moc autoritativních režimů.

3. Založili jsme stranu, která je o dvě generace modernější oproti všem dosavadním stranám české politiky. Je založená na elektronické komunikaci, vytváří okruh příznivců, kteří nemusí být členem strany, pokud nemají osobní ambice vstoupit do politiky. Těmto příznivcům strana Svobodných svěřila pravomoc vybírat v primárních volbách kandidáty. Interní rozhodovací postupy založené na internetové komunikaci umožňují uvnitř strany dosud nevídanou pohotovost a flexibilitu. Samotnou strukturu strany koncipujeme tak, aby byla orientována na řešení konkrétních úkolů, nikoli jako samoúčelný útvar. Pokoušíme se ukázat, že to, co potřebuje Česká republika, je politické řemeslo, nikoli intriky a porcování moci a medvěda. Založili jsme stranu bez státních příspěvků a budeme v zájmu občanů usilovat o jejich radikální snížení.

4. Rehabilitovali jsme názorový směr kritický ke stávající podobě evropské integrace. Doposud byl každý, kdo se odvážil Evropskou unii kritizovat, označován trochu pejorativním slovem „euroskeptik“ a byl považován za exotického tvora. Chceme toto slovo nahradit označením „opozice“. To je víc, než euroskeptik. V tom je již naděje, že se dá něco změnit, že existuje východisko, že je o co bojovat, že se má bojovat o změnu. Opozice připravuje komplexní návrhy, které mohou jako alternativa nahradit stávající stav. Opozice znamená, že pluralita je legitimní. Posun veřejného mínění je v této věci již zřejmý, ale jsme si vědomi toho, že předsudky stále přetrvávají.

5. Oproti kavárenským stranám, které vegetují po léta na politické periferii, jsme chtěli nabídnout stranu skutečnou, plnohodnotnou, řemeslně zdatnou. Máme ambice kandidovat na všech úrovních veřejného života – od komunální až po tu evropskou. Chceme být reálnou součástí českého politického spektra.
6. Za necelých sedm týdnů kontaktní kampaně jsem se na nejrůznějších místech České republiky osobně setkal asi s padesáti tisíci občanů. Pro politika je důležité naslouchat občanům. Pokud na ně huláká politik přes mikrofon nebo je uráží z billboardů, nedozví se, co by měl vědět. S desítkami občanů jsem měl možnost strávit nějakou chvíli v rozhovoru. Slyšel jsem hlasy zoufalé nad bídou české politiky, hlasy vděčné, že jsme se do úsilí změnit politické poměry pustili, hlasy rozzlobené na celou politiku, hlasy kritické. Jsem za to vděčný. Politik potřebuje slyšet individuální názory, potřebuje zpětnou vazbu, musí si stále ověřovat, že je lidem srozumitelné, co říká. Překvapil mne například názor, opakující se zejména u desítek občanů, kteří pamatují již dva totalitní režimy, že EU dělá ještě větší hlouposti, než RVHP. Rozumím tomu, konkrétní zkušenosti s fungováním Evropské unie zákonitě vedou u lidí, kteří přemýšlejí, k pochybnostem a srovnávání zkušeností. Je docela pravděpodobné, že takových hlasů bude přibývat. Slyším v jejich hlase prosbu: Vraťte nám naději!

7. V české politice se daly do pohybu nové procesy. Vznik nové strany znamená vždy nejenom alternativu, ale je nutný pro existenci konkurence. Věříme, že začíná nové období, že skončila doba polistopadová, že současná bezvýchodnost je jen projevem toho, že končí politický systém, který měl překlenout polistopadové prázdno, které zákonitě přichází po každé revoluci a každém převratu, a že začíná něco úplně nového.
Strana svobodných občanů dokázala v rekordní době od založení získat členy a příznivce, vytvořit fungující strukturu a kandidovat v nejbližších volbách, které po založení následují. Zatím nevíme, jak uspějeme, ale doposud se nám zdálo, že odezva veřejnosti je příznivá. Přes krátkost času je bilance naší činnosti kladná.

Představitelé nepolitické politky

Také se vám někdy zdálo, že s našimi velkými stranami je to prašť, jako uhoď? Pročetl jsem jejich volební programy, ohňostroj hloupostí a populismu.

První překvapení spočívá v tom, že drtivá většina volebních slibů obou stran vůbec nesouvisí s Evropskou unií. V programu ODS je to formulováno tak, že by to mohlo být společný mottem těchto voleb pro oba politické tábory: „Strategické cíle Evropské unie ustupují potřebě uspokojit domácího voliče.“ Hlavním problémem EU, jak odstranit pověstný demokratický deficit, se oba volební programy pro jistotu nezabývají. Nemají k tomu co říci.

Druhým překvapením je neuvěřitelná podobnost obou programů, často formulovaných jako všeobecně uznávané pravdy, o kterých nikdo nemůže pochybovat. Posuďte sami. Například ODS, která tentokrát získává voliče silným důrazem na sociální politiku, mobilizuje revoluční výzvou: „Sociální systémy se přirozeně vyvíjely v různých zemích různou cestou.“ Zkuste to zpochybnit! Nebo akční věta: „Naše země je významně proexportně orientovaná.“

Socialisté ovšem nezůstávají pozadu: „Žádný člověk si nemůže být trvale jist svým zdravím.“ To je opravdu nezpochybnitelný proevropský program! A vynášejí trumf: „Dítě si nemůže vybrat, v jak bohaté rodině se narodí.“ To je jasná polemika s buddhistickou vírou v převtělování! Slovo do pranice pro evropské volby.

Topolánkovci mobilizují své příznivce: „Ukazuje se, že sice dokážeme vytvořit ohromné ekonomické a politické celky, nejsme však schopni je účinně kontrolovat a řídit.“ K tomu paroubkovci poznamenávají: „Jsme rozhodně proti Evropě byrokratů.“

Levice dává překvapivě najevo, že pochopila tržní princip v podobě zásady ‚něco za něco‘: „Svoboda není zadarmo. Svoboda je něčím, co si musíme zasloužit.“ Chápu, svobodu jsme si nezasloužili, a proto nám ji obě strany prostřednictvím Lisabonské smlouvy musí odejmout. ODS s kamennou tváří karetního hráče reaguje: „Důkladná analýza a realistické hodnocení jsou základem profesionální a hlavně účinné evropské politiky.“

Třetím překvapením je to, že rozdíly v obou programech jsou velmi malé. „Významným prvkem sociálního modelu je rovnost,“ tvrdí ČSSD. K tomu se dočítám: „Nový systém bude spravedlivý a solidární.“ Domníváte se, že to je citát od Paroubka? Není, letos to totiž prosazuje ODS!

Čtvrtým překvapením je pozoruhodná shoda obou stran při prosazování JISTOT. Tak například jedna strana tvrdí: „Hlavním cílem politiky sociálně demokratické levice je JISTOTA zvýšení kvality života.“ Zatím sice nechápu zcela zřetelně, jak budou socialističtí europoslanci z Bruselu zkoumat kvalitu mého života, aby pro mne připravili zvýšení. Možná tou vrcholnou kvalitou života v pojetí socialistů bude smrt. Nebo naopak v Bruselu odhlasují nesmrtelnost? ODS je v této věci mnohem střízlivější: „Člověk musí mít JISTOTU, že v případě nezaviněné nouze mu stát pomůže.“ Rozumím tomu tak, že modří europoslanci mi budou v takovém případě z Bruselu pomáhat prostřednictvím státu, abych měl jistotu.

Pátým překvapením je to, jak obě strany vydávají nejistotu za program. Nepřekvapuje, že se ODS chlubí zásluhami v oblasti energetiky, ale to, jak vydávají za řešení nezávaznou deklaraci, na základě které se má v budoucnu nahradit nejistota energetických dodávek z Ruska nejistotou dodávek z Ázerbájdžánu, kde panuje ještě nejistější politický systém. Proti tomu ČSSD nabízí pouze závazek: „Budeme prosazovat nový evropský energetický pořádek.“ Pochopitelně neslibují, že pořádek bude, ale jen to, že se o něj jejich europoslanci budou snažit. O nesmyslnosti evropských zelených daní na energii podle toho, z čeho byla vyrobena, nikde ani slovo.

Šestým překvapením je shoda v tom, že v rozvojových zemích odstraníme chudobu. Obě strany vycházejí z Lisabonské smlouvy, kterou společně právě podpořily, ve které Unie zřetelně popisuje svou hospodářskou a sociální politiku v rozvojových zemích, když pro ně počítá „s hlavním cílem vymýcení chudoby“. ODS dala opatrně do programu: „Rostoucí význam ekonomiky v mezinárodních vztazích jde ruku v ruce s globalizací.“ Proti tomu ČSSD je velmi radikální: „Jsme povinni poskytnout pomoc těm, kdo trpí. Jsme povinni bojovat proti bezpráví.“ A nádavkem jedním dechem doplňuje: „Evropa věří, že lidé mají mít rovný přístup k vybraným základním hodnotám bez ohledu na svůj majetek.“ Beru na vědomí, že v příštím volebním období Unie zachrání svět. ODS to ale vidí pragmaticky, konkretizuje cíle obsažené v Lisabonské smlouvě: „Čeští spotřebitelé budou mít levnější potraviny a druhotně tím pomůžeme bojovat s globální chudobou.“ Závěry Lisabonské smlouvy nejen splníme, ale překročíme.

Sedmým překvapením je to, jak oba partneři svorně straší tím druhým. Tak například ČSSD straší pravicí doma i v zahraničí: „Aby se obyčejní lidé nebáli mít více dětí. Bruselská i česká pravice nám to chtějí vzít.“ Zřejmě proto rodina šéfa socialistů příkladně čeká potomka.

„Hledání univerzálního přístupu k řešení ekonomické krize v Evropě nutně narazí na potíže,“ prorokuje ODS. A pak že nestraší! Na adresu Ústavní smlouvy a Lisabonské smlouvy ODS jasně říká: „Tyto dokumenty v konečném důsledku spíše podporují tendence velkých členských států monopolizovat evropskou integraci ve prospěch svých národních zájmů.“ Ruku na srdce, postrašili nenapravitelným egoismem velkých států. Ale sami se nebojí, i když Lisabonskou smlouvu nebojácně prosadili. Sebevědomě totiž vyhlašují: „Občanská demokratická strana je jedinou zárukou.“ Kdoví, zda bychom se neměli bát, když je záruka jen jedna.

ODS ve strašení pokračuje: „Neúměrný nárůst zadlužování považujeme za velkou hrozbu.“ Jenom se obávám, že nejde o rozpočet Unie, ale o rozpočet český, kterého se tyto volby netýkají.

Vzájemné strašení dosahuje pitoreskní podoby na podstránkách konkurenční strany, kde ODS straší například bratrstvím s náčelníkem Apačů. ČSSD pokračuje v antikampani typu ‚ODS mínus‘, tentokrát s hlavním heslem ‚BUDU VOLIT ODS‘.

Naprosto nepochopitelný populismus najdeme v programu ODS: „Přibližně do dvaceti let budou občané České republiky vydělávat tolik co Němci nebo Rakušané.“ Konečně slib, na který se jistě můžeme všichni spolehnout! K tomu socialisté již nemají co dodat. Němci i Rakušané musí být vyděšeni, že jim ODS prorokuje tak velký propad životní úrovně.

Osmým překvapením je grafický doprovod kampaní obou stran. Abych si odpočinul od vážných myšlenek volebních programů, vyrazil jsem na procházku. Pod dojmem velkoplošné reklamy jsem pochopil. Evropským budovatelským souručenstvím na mne dýchnul plakát, na kterém svorně shlížejí předsedové obou stran pod heslem ‚řešení místo strašení‘, které může platit zleva doprava i zprava doleva. Ano, přesně tak to funguje v europarlamentu. Pravice i levice svorně prohlubuje budování. Možná není náhodou, že je Topolánek zobrazen nalevo od Paroubka.

Tento volební kolorit doplňují různé vzkazy, které na plakátech očividně tiskne jedna strana jménem druhé a naopak. Někdy je sporné, komu to škodí a komu pomáhá. Praktika u nás známá již několik let, ve slušných demokraciích nemyslitelná. Obě politické strany opouštějí své původní politické vize. Sbližují se natolik, že možná jednou založí něco jako Národní frontu s jednotnou kandidátkou a společnou kampaní. Hvězdy na evropském praporu pak budou jistě oranžové. Právo na práci, které se bude v tomto volebním období podle Lisabonské smlouvy zavádět, pak jistě svorně dohodne tandem Nečas-Škromach.

Dost žertů. Problém je jinde. Jak se postupem času vyprazdňuje česká politika, jak ztrácí myšlenkový obsah, jak dominuje nepolitická politika, tak se stává z klasického střetávání politických filosofií pouhé handrkování o moc. Přestávají platit argumenty, politická rétorika postrádá jakoukoli logiku. V takovém, prostředí nemůže veřejnost politiku ovlivnit ani argumentací, ani při volbách. Bezvýchodnost ohňostroje populismu pak přirozeně vyústí do růstu extremismu.

Modro-oranžový prapor – symbol srůstání kdysi protichůdných filosofií v rámci nepolitické politiky.

Někteří se tedy báli, co by se stalo, kdyby řekli svůj názor. Možná by se nestalo nic, ale ten, kdo byl předposraný, raději preventivně držel hubu. Všichni se pak tvářili, jako že souhlasí, mysleli si své, ale žili ve lži. Posuďte, zda se předposranost znovu vrátila do české kotliny. Jeden významný politik vzkázal veřejnosti k Lisabonské smlouvě toto:

Politik:  „Řada evropských státníků do toho investovala hodně … ty investice byly značné … asi by se netvářili, že se nic nestalo“, kdyby Senát neschválil Lisabonskou smlouvu. Ta „sice umožňuje přenášet kompetence do Bruselu bez explicitního souhlasu národních parlamentů, ale my jsme si vytvořili pojistku, že to náš Parlament bude muset odsouhlasit… “

Svobodní: PARLAMENT BUDE MUSET? TROUFNE SI NĚKDY NESOUHLASIT?

Politik:  „To si občas může dovolit velmoc, že parlament neodhlasuje smlouvu, kterou vláda podepsala.“

Svobodní: TAKŽE TA POJISTKA JE K NIČEMU.

Politik:  „Já se nejvíc bojím rozpínavosti evropského parlamentu.“

Svobodní: A TO NEVADÍ, ŽE OSLABÍ NAŠI SUVERENITU?

Politik: „Nepřímo ji oslabí.“

Svobodní: TAKŽE VÁHA NAŠEHO HLASU SE ZMENŠÍ.

Politik: „Ale jde o to, abychom se nebáli pozdvihnout hlas, až se bude stanovisko formulovat.“

Svobodní: TAKŽE SELHÁNÍ SOUČASNÉ VLÁDY BUDE MUSET NAPRAVIT NĚJAKÉ HRDINNÉ ODMÍTÁNÍ VŮLE VELKÝCH STÁTŮ V BUDOUCNOSTI. TŘEBA SI NĚKDO NEPŘEDPOSRANÝ TROUFNE VETOVAT VÍCE.

Politik: Já se nebojím, hrdinsky jsem jednou uplatnil „veto u daně z piva“.

Svobodní: VÁM PŘIPADÁ DAŇ Z PIVA A TRVALÁ ZTRÁTA SUVERENITY SROVNATELNÁ? velké státy nám mají NAVŽDY dikovat, co máme dělat?

Politik: „Pro středně velkou evropskou zemi ve středu kontinentu s naším příběhem jsou vždycky lepší nějaká pravidla hry než zákony džungle, kde platí právo silnějšího.“

Svobodní: POVINNOST DRŽET HUBU KVŮLI VELKÝM STÁTŮM, TO JE PŘECE TO PRÁVO SILNĚJŠÍHO. PRÁVĚ JSTE ŘEKL, ŽE MÁME PŘED VELKÝMI STÁTY DRŽET HUBU, AČKOLI BYCHOM PODLE PRAVIDEL MOHLI NESOUHLASIT. TAKŽE PRÁVO SILNĚJŠÍHO PLATÍ TAK JAKO TAK.

Pokud jste vyhodnotili výroky českého politika, který tímto rozhovorem popřel všechno, pro co si jej někdo mohl vážit, jako výroky předposrané, podívejte se na tento odkaz a zjistíte, kdo to je. Modře uvedené citáty v uvozovkách tam najdete.

Jiří Payne

1.5.2009

Oficiální materiály Evropské komise: 50 oblastí pokroku a miniaturní vydání Listiny základních práv EU.

Někdo slaví počátek máje jako den lásky, jiní dávají přednost práci. Ratifikace Lisabonské smlouvy znamená pro všechny občany bývalých socialistických zemí velkou změnu. Tím dnem totiž znovu získají právo na práci, které měli v dobách komunistické totality. Vyznavači práce tak znovu zvítězí.

Na zasedání Evropské rady v Nice 7.12.2000 byla přijata „Listina základních práv evropské unie“ zatím ještě v právně nezávazné podobě. Dne 12. prosince 2007 při podpisu Lisabonské smlouvy (M. Topolánkem za ČR) byla Eurolistina novelizována. 

Lisabonská smlouva učiní z Eurocharty právně závazný dokument, který budou muset respektovat veškeré evropské instituce, orgány i členské státy, které se řídí právem Společenství. Výjimkou je pouze Velká Británie a Polsko, kterým se podařilo dosáhnout výjimky. Evropská Listina nesmí omezit práva, která člověku dává národní legislativa, ale pokud nějaké právo formuluje na evropské úrovni, platí nadřazenost evropské Listiny nad národním ústavním právem. 

V článku 15 se nenápadně v odstavci 1 formuluje věta, kterou dobře známe z komunistických ústav: „Každý má právo pracovat“.

Bude jistě zajímavé sledovat, jak Evropská unie v případě přijetí Lisabonské smlouvy, toto právo zajistí. Aby se Unie vyhnula žalobám na neplnění tohoto ustanovení, předpokládám, že přijme sérii závazných regulací, které členským státům přikáží zajistit práci pro každého, kdo bude chtít své právo uplatnit. Je to obvyklá praxe – Brusel rozkáže, aniž by jej zajímalo, co to v členských zemích způsobí.

Jistě není náhodou, že mi to připomíná období nesvobody, kdy jsem své ‚právo na práci‘ musel uplatňovat v kotelně. Proto si znovu pročítám Evropskou chartu práv. Náhodou není ani to, že EU zná podle nadpisu pouze práva a žádné svobody. Zatím ještě žádná euroregulace nezakazuje mluvit o svobodě, takže naše Listina práv a základních svobod může ještě nějakou dobu zůstat Listinou svobod. Na evropské úrovni se však již o svobodě nemluví. Práva se totiž od svobody významně liší: právo znamená, že někdo je povinen zajistit plnění. Svobodu prostě mám. Polistopadové přesvědčení, že „lidé jsou svobodní“, že svoboda je ‚nezrušitelná, nepromlčitelná, nezcizitelná, nezadatelná‘ (článek 1 české Listiny), tak bere za své. Zatímco naše Listina říká, že „svoboda projevu je zaručena“ (čl. 17 (1)), Eurolistina již zná jenom „právo na svobodu“ (čl. 11 (1)). Je docela rozdíl mít svobodu, nebo mít právo na svobodu závislé na vůli poskytovatele.

Pročítám Eurolistinu dále. Podle článku 44 „Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má petiční právo k Evropskému parlamentu.“ Pozoruhodné. Podle naší Listiny čl. 18 se můžeme peticemi obracet na všechny státní i samosprávné orgány. Z jakého důvodu se europetice smějí posílat pouze do EP, zatímco žába na prameni, Evropská komise, která nepodléhá regulérní politické kontrole, a přitom disponuje veškerou mocí, se peticemi zabývat nebude? To je velká změna: i za komunismu jsme směli psát petice. Sám jsem pod různé petice posbíral stovky podpisů. Tehdy bylo riskantní podepsat, ale věděli jsme, že soudruzi takové podpisové akce vnímají jako vážný projev občanského nesouhlasu. Teď už petice psát nebudeme – dobře víme, že parlament nic udělat nemusí, tedy nic neudělá, ani udělat nemůže. Nesmí totiž odvolat Komisi jen proto, že nesouhlasí s její politikou. A psát petice Komisi se nesmí!

Napadlo mne, že by snad pomohlo, kdybychom měli politické strany, které budou požadovat změnu některých ustanovení Lisabonské smlouvy a Eurolistiny. To je přece běžná záležitost ve svobodném demokratickém státě, když s něčím nesouhlasím, mohu to změnit politickou cestou.

V dobách komunismu to bylo jinak, to jsme museli opoziční politickou činnost provozovat v podzemí. Platil totiž pověstný článek 4 Ústavy, podle kterého musí mít Komunistická strana za všech okolností vedoucí úlohu. Každý, kdo to chtěl změnit, dopouštěl se protistátní činnosti.

Jak to bude v Unii? Hledám. A našel jsem. V článku 12 (2) se dočteme: „Politické strany na úrovni Unie přispívají k vyjadřování politické vůle občanů Unie.“ Lisabonská smlouva ze mne proti mé vůli a pravděpodobně proti vůli většiny obyvatel Unie udělá občana Unie. Referendum, které by ukázalo pravdu o většinovém názoru, je pro jistotu po minulých zkušenostech s nespolehlivostí veřejného mínění ve Franci a Nizozemí zakázáno. A jako občan EU, i kdybych založil nějakou eurostranu, budu smět vyjadřovat pouze „vůli občana Unie“. Jinými slovy to znamená, že ten, kdo nesouhlasí s Lisabonskou smlouvou a nesouhlasí s touto podobou Unie, již nesmí politickými prostředky požadovat změnu. Je to na věčné časy. Kdo bude chtít změnu tohoto ustanovení, bude mít jedinou možnost prostřednictvím cinkání klíčů. Pokojná cesta již nebude existovat.

Pamatujme si, že jedním z prvních požadavků, až zase budeme chtít svobodu, musí být zrušení odstavce 2 v článku 12. Musíme jen doufat, že na Komisi bude stačit cinkání. Věřme, že se jednou do Evropy znovu vrátí „lásky čas“ a svoboda.

Ratifikací Lisabonské smlouvy přijdou občané o klid, který si možná slibovali, když nad kritikou mávli rukou

Znáte pověsti o dračím vejci? Kdysi dávno kdosi někam uložil genetický kód, který za vhodných okolností po mnoha letech ožije a začne se ve zcela jiné době prosazovat. Je na tom založena spousta mýtů, pověstí a filmových scénářů.

V roce 1989 jsme prošli smrští politických událostí a tehdy Federální shromáždění sepsalo Listinu základních práv a svobod. Do textu vložili někteří svobodomyslní zákonodárci (takoví tehdy v parlamentu byli) zárodek hlavních myšlenek tehdejšího dění.

Zapsali jej do čl. 23: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“  

Jedno z práv, kvůli kterým se mohou občané postavit na odpor s využitím všech prostředků, popisuje čl. 22 Listiny: „Zákonná úprava všech politických práva a svobod a její výklad a používání musí umožňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.“  

V čl. 2 se popis demokratického systému upřesňuje: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“

Lisabonská smlouva, kterou se ustavuje nový subjekt mezinárodního práva nadřazený České republice, díky záměrnému demokratickému deficitu tyto požadavky nesplňuje. Občan může hlasovat, jak chce, moc z rukou úředníků stejně nebude odebrána i kdyby všichni byli proti, protože není komu i předat. Neexistuje opozice, neexistuje alternativa. Autor nápadu na integraci Jean Monnet dokonce požadoval, aby se nikdy o žádné alternativě k navrženému scénáři nediskutovalo.

Moc, a náš ústavní pořádek dokonce požaduje, aby to byla „veškerá moc“, není v Lisabonské smlouvě odvozena od lidu, není zaručeno oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní, moc je delegována na nevolené úředníky. Česká ústava nepřipouští, aby byla byť jen částečně, státní moc svěřena moci úřední. Nepřipouští, abychom vstoupili do mocenského systému, který má v základech záměrný demokratický deficit.

Ti, kdo nás tehdy zastupovali v Konventu, když se sjednával tento dokument, už si ani nevzpomínám, kteří to byli, asi neznali naší Ústavu. Prostě na tento problém neupozornili.

Ústavní soud o Lisabonské smlouvě již jednal a z nějakých důvodů tato ustanovení nevzal v úvahu. Tak můžeme dnes konstatovat, že „činnost ústavních orgánů“, které by měly české občany chránit, je znemožněna. Jiný zákonný prostředek již občan nemá. Možnost rozhodnout o Lisabonské smlouvě v referendu, což by člověk v demokratické společnosti očekával, mu politické strany upřely.

Protože EU odmítá jakoukoli diskusi o alternativním uspořádání Evropy či o jiném modelu integrace, je pro kritiky stávající podoby dobrou zprávou, že v České republice požívají ústavní ochrany. Mají právo na odpor proti Lisabonské smlouvě a toto právo jim nelze odejmout ani novelizací Listiny.

Dračí vejce sametové revoluce, které ratifikací Lisabonské smlouvy ožije, ovšem může být snadno zneužito. Každý, kdo se dostane do střetu například s Policií, pokud někdy v minulosti napsal třeba jen jediný článeček na Internetu, ve kterém kritizuje Lisabonskou smlouvu, prohlásí, že využívá svého práva na odpor, zaručeného Listinou, a s vysokou pravděpodobností nebude potrestán.

Být policistou nebo úředníkem, velmi naléhavě bych žádal svého ministra, aby ve vládě navrhnul zpět vzetí Lisabonské smlouvy. Policista nebo úředník si totiž nikdy nemůže být jistý, zda občan, se kterým se dostane do případného konfliktu, neprohlásí tento spor za projev nesouhlasu s Lisabonskou smlouvou. V tom okamžiku policista i úředník ztrácí veškerou právní ochranu.

Být průměrným občanem, kdyby se konalo referendum, také byl bych proti Lisabonské smlouvě. Lisabonská smlouva totiž všem odebere relativní klid, na který jsme všichni zvyklí a kvůli kterému by mnozí nad Lisabonskou smlouvou bez povzdechu mávli rukou.

Ožije dračí vejce sametové revoluce a možná okusíme drsnou podobu sametu.

President Truman podepisuje Severoatlantickou smlouvu

Kdysi jsem se na Stadepu (americké ministerstvo zahraničí) při nějakém jednání ptal, co by se stalo s NATO, kdyby mělo 5 členů: USA, Kanadu, Norsko, Turecko a EU. „Toho dne skončí NATO“, řekli mi zcela bez rozmýšlení. Tehdy jsem ještě nechápal proč. Evidentně to byla otázka dávno projednaná. Je sice možné, že se názor od té doby nepatrně změnil, ale nevsázel bych na to.

Lisabonskou smlouvou přecházejí kompetence v obraně z členských států na EU, když nově říká: „Unie vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.“ Nebo podle článku 22, odst. 2 písm. a) chce Unie „chránit své hodnoty, základní zájmy, svou bezpečnost, nezávislost a celistvost“. Stanoví se i konkrétní postupy: „o strategických zájmech a cílech“ rozhoduje Evropská rada (čl. 22 odst. 1) a to výhradně na návrh vysokého představitele nebo Komise. Jednotlivý členský stát tedy nemá ani právo konkrétně nic navrhnout, může jen požadovat zařazení diskuse na pořad jednání Rady. Článek 23 konstatuje, že pravomoci EU se vztahují na všechny otázky týkající se bezpečnosti. Aby bylo zcela jasno, že nikdo nesmí mít jiný názor, čl. 23. 3. stanoví, že „Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie … a respektují činnost Unie v této oblasti.“ a přikazuje se, že členské státy se „zdrží jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie“ (Čl. 23 odst. 3).

Severoatlantická smlouva, která ustanovuje NATO, říká: „Každá ze smluvních stran prohlašuje, že žádné její současné platné mezinárodní závazky vůči kterékoli jiné smluvní straně nebo kterémukoli třetímu státu nejsou v rozporu s ustanoveními této smlouvy, a zavazuje se, že nepřijme žádný mezinárodní závazek, který by byl s touto smlouvou v rozporu.“ (článek 8).

Protože Lisabonská smlouva znamená bezvýhradný závazek v oblasti bezpečnosti vůči třetí straně, kterou je Evropská unie, představuje porušení Severoatlantické smlouvy a dnem ratifikace Lisabonské smlouvy NATO končí.

Lord Ismay, první generální tajemník NATO, kdysi v dobách studené války charakterizoval podstatu NATO prostou a slavnou frází: „to keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down.” Tedy udržet Rusko mimo Evropu, udržet americkou přítomnost v Evropě a Německo mimo oblast rozhodujícího vlivu. Pokud použijeme tuto terminologii na Evropskou unii, můžeme o EU říci, že chce „to keep the Americans out, the Russians in, and the Germans up.” Tedy vyhnat Američany pryč, prohloubit spolupráci s Ruskem a zajistit Německu vedoucí úlohu.

Rozhodnutí nadále si svou bezpečnost řešit bez USA bude členské státy stát nepředstavitelné peníze a bude trvat mnoho desetiletí, než dosáhneme stejné bezpečnosti, jakou jsme měli doposud.

NATO a EU jsou konkurenti a nemohou existovat vedle sebe, nesledují stejné zájmy, dokonce naopak prosazují zájmy protichůdné.

Jean Monnet,autor mocenského systému EU popírajícího demokratické zásady, jinak řečeno systému s neodstranitelným demokratickým deficitem, kdysi napsal: „Plně jsem si uvědomil sílu státu, který může říci ne mezinárodnímu orgánu, jenž nemá žádnou nadnárodní moc. Dobrá vůle nestačí, je třeba mít mezinárodní zákony a instituce, je třeba překonat mezinárodní egoismus a zrušit právo národního veta, které je jeho nejhlubší příčinou.“ Vedl nesmiřitelný boj proti suverenitě evropských států a Lisabonská smlouva završí jeho totalitní vizi států bez suverenity.

Lisabonskou smlouvou končí epocha demokracie v Evropě, končí NATO, které si kladlo za cíl „posilování svých svobodných institucí“ a „lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny“, ochranu suverenity svých členů. Lisabonská smlouva těmto zásadám odporuje, nejenom textem smlouvy, ale samotnou svou podstatou. Proto nemůže vedle sebe existovat NATO a EU po ratifikaci této smlouvy. Hodnotové systémy těchto dvou institucí jsou nejenom jiné, ale jsou protichůdné.  Společná obrana má smysl jedině tam, kde státy sdílejí stejné hodnoty a mají stejná rizika. Deset let našeho členství v NATO bude patřit k nejkrásnějším obdobím našich dějin.

Francisco Jose de Goya y Lucientes: Kronos požírající své dítě

V řecké mytologii titánský bůh Kronos, bůh chaosu, požíral své vlastní děti. Je symbolem sebezničení. Evropské státy se předhánějí v zavádění šrotovného. Chtějí tím povzbudit ekonomický růst.

Statistická měřítka úspěšnosti se úspěšně požívají jako důkaz často protichůdných tvrzení. Platí to i o šrotovném. Díky zbytečně sešrotovaným autům se budou muset vyrobit jiná. Statistiky vykáží růst výroby i spotřeby. Vytvořená hodnota, společné bohatství, se však příliš nezvětší, náklady a důsledky spojené s výrobou nových aut budou souměřitelné s údajným přínosem spočívajícím v omlazení vozového parku.

Oblíbená píseň otce prvního českého presidenta Ach synku, synku … má prostou zápletku: otec požaduje od svého syna, ze kterého chce mít dobrého hospodáře, aby nechal opravit kolečko, které potřebuje k práci. Neučí ho, aby porouchaný nástroj vyholil a nahradil novým, snaží se ho odnaučit způsobu uvažování, že staré je nejlépe vyhodit. Chce, aby se syn naučil co nejlépe využívat statky, které vytvořily dřívější generace.

Titánské chování Evropské unie můžeme vidět už řadu let. Například od zavedení dvouleté záruční lhůty již nemusí výrobce zajišťovat opravy svých výrobků, což dřív e bývalo v mnoha zemích běžné. K čemu to vede? Spotřebič, který si zakoupíte, se po dvou letech a dvou měsících neopravitelně rozpadne. Zkuste zajít do opravny, dozvíte se, že nemáte jinou možnost, než starý výrobek, u kterého jste si v lepším případě již předplatili sešrotování, dát ekologicky zlikvidovat a koupit si nový.

Šrotovací a recyklovací firmy vykazují rostoucí obrat, podle statistik stoupá produkce, vytvářejí se nová pracovní místa. Roste spotřeba energií a roste spotřeba surovin. Tlak na využívání recyklovaných hmot a ekologické daně na energie se snaží tento růst zpomalit. Recyklace předplacená již při koupi výrobku šílený koloběh urychluje. Vyrábět a ničit, heslo dne. Objem vytvořených hodnot však neroste – nekvalitní výrobky nahrazujeme stejně nekvalitními. Statistiky zatím vytvářejí dojem, že ekonomika Evropské unie funguje, protože se neodečítá, co bylo zbytečně sešrotováno. Jenže ona spíš zaostává. Globální recese prohlubování problémů urychluje.

Někoho možná překvapí údaje, podle kterých za každých pět let pobytu státu v evropském ráji klesá růst přibližně o jedno procento.

Ach synku, synku … Kdybychom se tak naučili hospodařit. V normálním politickém systému by vláda s takovouto politikou musela dávno odejít, nedožila by se ani řádného konce svého volebního období.  Evropská komise v důsledku své neodvolatelnosti může takto působit celá desetiletí.

Utěšovat nás může závěr antické legendy: Kronovy děti se nakonec vzbouřily proti svému otci. Po desetidenní válce pod vedením nesmrtelného Dia svého otce přemohly.

Severoatlantická smlouva a návrh Evropské dohody na jedné stránce, Ústava české republiky v kapesním vydání, Lisabonská smlouva 508 stran.

Ve fyzice platí zákony zachování, například hmoty a energie. Jeden ze zákonů zachování platí i v politice: zákon zachování obtížnosti. Je-li něco složité, nemá to jednoduché řešení.

Znalci aristotelovské logiky na první pohled vidí, že to obráceně neplatí. Má-li něco prosté řešení, vůbec z toho nevyplývá, že by někdo nemohl věc tak zesložitit a zamlžit, že celé generace neodhalí podvod.

To je i případ Evropské unie. Po desetiletí se tvrdí, že evropská agenda je tak složitá, že není jiná možnost, než smířit se s fatálním demokratickým deficitem v základech a s desetitisíci špatných právních dokumentů a šílených regulací nazývaných ‚acquis communautaire‘.

Jak to, že NATO nikdo ani v nejmenším nepodezřívá z jakéhokoli demokratického deficitu? Znáte Severoatlantickou smlouvu, která zakládá NATO? Je to text, který má pouhých 14 článků a vejde se na jednu stranu papíru. Je to snad proto, že by byla kolektivní obrana méně komplikovaná? Není, dokonce je možná naopak složitější.

Ve skutečnosti spolupráce evropských států může mít jasnou a přehlednou podobu. Uspořádat Evropu bez demokratického deficitu je snadné.

Abychom ukázali, že existuje jiná možnost, jak uspořádat Evropu a dokonce bez jakéhokoli demokratického deficitu, zveřejnili jsme jednu z takových alternativ – návrh Evropské dohody. Text nemusí mít desetitisíce stran nepřehledných textů. Naopak, kdyby došlo k úpravě základního dokumentu, pravděpodobně by se zjednodušily i desítky tisíc právních textů.

S jistotou mohu tvrdit, že neexistuje jen jediná možnost, jak demokratický deficit EU vyřešit. Text navržený stranou Svobodných představuje strukturu velmi podobnou tomu, co v EU známe. Není tedy revolučním textem, sám bych si dovedl představit ještě jednodušší řešení. Proto předkládáme text k diskusi, je možné vymyslet mnoho podobných, stejně osvobozujících alternativ.

Co je tím podstatným trikem, který všechno zjednoduší? Co je společným jmenovatelem všech správných řešení? Stačí odebrat moc Komisi. K tomu, aby byl nějaký systém považován za demokratický, stačí, aby byla pro každého občana zajištěna možnost pokojným způsobem ve volbách ovlivnit politiku a vyměnit jednu mocenskou strukturu za jinou alternativní. K demokracii patří pluralita. 

Nenapadlo vás někdy, proč hlavní silou, která prosazuje evropskou integraci, jsou úředníci? Dokud bude existovat demokratický politický systém v suverénních státech, budou úředníci jen v roli administrativy, která vykonává politická rozhodnutí výkonné moci (exekutivy). Normálně jen v dobách úřednických vlád se úředníkům na krátkou dobu mohlo poštěstit, že chvíli vládli. V Evropské unii vládnou na věčné časy.

Všimněte si, jak komise žárlivě střeží, aby někdo nezačal podporovat nějaký jiný projekt Evropy, než ten který musí všichni radostně budovat. Všimněte si, že EU nepřipustí žádnou alternativu. Proč se od sebe neliší zamítnutá Smlouva o ústavě pro Evropu a Lisabonská smlouva? Dobrý politik by po fiasku prvního návrhu napsal mnohem vstřícnější a kompromisnější alternativu pro druhý pokus. Odpověď je zřejmá: není jiná alternativa. O žádné jiné alternativě se nesmí diskutovat.

Pro nás to není nic nového, dobře známe mocenský systém, založený na vedoucí úloze jedné politické strany zakotvený do čtvrtého článku Ústavy. Také se nesmělo diskutovat o žádných alternativách a také zdánlivá alternativa v podobě politických stran byla jen fraškou, protože Národní fronta je vždy dokázala dostat do svěrací kazajky vedoucí úlohy.

Některé příznivce této podoby Evropské unie udržuje v naivním optimismu představa, že jednoho dne se Unie federalizuje. Je veliký omyl, myšlenka federalizace je pro Komisi stejně nepřijatelná a nenáviděná, jako kterýkoli jiný model. Federální Evropa by totiž také odebrala komisi všechny mocenské pravomoci a nebyla by zlikvidována suverenita coby hlavní nepřítel.

Princip dělby moci, oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní je známý od dob Platona a Aristotela, později jej připomenul Montesquieu. Byli zakladatelé evropské integrace tak nevzdělaní, že to nevěděli? Nebo byli nešikovní? Nechce se mi věřit, byl to úmysl.

Je ještě druhý trik, který musí být součástí snahy odstranit demokratický deficit: založit spolupráci na principu rovnosti států. Je to snad nespravedlivé? Není, ale nelíbí se to velkým státům. Nepřítelem Evropské unie je suverenita, která rovnost zaručuje.  

Budeme-li chtít napravit evropské poměry, musíme počítat s tím, že nás budou nenávidět úředníci a velké státy.

Nejsme první, kdo si podstatu integrace uvědomují, a není náhodné, že se kritika objevuje stále častěji. Vycházejí publikace, které podvod odhalují (například kniha Christophera Bookera a Richarda Northa  „Velký podvod“, kterou se překladatelé neodvážili pod tímto názvem publikovat a dali jí jméno Skryté dějiny evropské integrace, nebo Marc Joly: „Le Mythe Jean Monnet“, Contribution à une sociologie historique de la construction européenne, 2007)

Všimněme si ještě jedné zvláštnosti: text, který předkládáme k diskusi, doporučuje mezi základními zásadami: princip otevřenosti. Ke kterékoli spolupráci evropských států se mohou přidat libovolné jiné státy, budou-li chtít. Je to přirozený princip, který se v Evropě po staletí uplatňoval. Není vůbec žádný důvod, aby se Evropská unie uzavírala před zbytkem světa. Není vůbec žádný důvod, aby byly k nějaké spolupráci nuceny státy, které si to nepřejí. Bude-li spolupráce evropských států s ostatními zeměmi založena na zdravých principech respektujících svobodu, bude pro mnohé další státy atraktivní. Byl by to ten nejlepší příspěvek pro zklidnění celého okolí Evropy.

Současný boj, zdánlivě vedený o Lisabonskou smlouvu je ve skutečnosti bojem kvalitativně úplně jiným: je to boj obhájců demokratického deficitu s demokraty, kteří si přejí spravedlivou spolupráci a svobodu zároveň. Strach zastánců demokratického deficitu je pochopitelný: nebude-li ratifikována Lisabonská smlouva, hrozí, že ukradená moc bude opět vrácena lidem.

Článek najdete také na blogu, kde jej můžete podpořit zvýšením “karmy”. 

„Dnešní systém rozhodování v Evropské unii je něčím jiným než historií prověřenou a v historii osvědčenou klasickou parlamentní demokracií. V obvyklém parlamentním systému je část podporující vládu a část opoziční, ale to v Evropském parlamentu není. Zde je prosazována alternativa jen jedna a kdo uvažuje o alternativě jiné, je považován za odpůrce evropské integrace. V naší části Evropy jsme ještě nedávno žili v politickém systému, kde byla jakákoli alternativa nepřípustná a kde proto žádná parlamentní opozice neexistovala. Získali jsme trpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda. Politické alternativy proto existovat musí.“ Václav Klaus, president republiky v EP 19.2.2009 

Jak je možné, že v evropské integraci trvá demokratický deficit desítky let? Žádná ze smluv, kterých bylo mezitím ratifikováno nejméně deset, problém neřeší ani trochu. Je to snad z důvodu nemožnosti najít řešení? Nebo jsou aktéři v EU tak neschopní? Proč se podoba EU jakémukoli známému politickému systému stále vzdaluje?

Musíme se vrátit k samotným základům evropské integrace. V poválečné Evropě panovala veliká skepse jak vůči systému politických stran, tak vůči demokratickému zřízení. Zčásti pod vlivem sovětské propagandy, zčásti z nadšení pro cokoli nového, mnozí tehdy uvažovali o nějakém novém politickém uspořádání, o novém řádu, který by přinesl věčný mír.

Komunista Altiero Spinelli, zakladatel Evropského federalistického hnutí, navrhoval vytvoření celoevropského ústavodárného shromáždění, které by napsalo ústavu federální Evropy. Mohlo by se jednat o relativně slabou federalizaci jen v některých oblastech, uvažoval. Federální model je dobře známý, neměl by žádný demokratický deficit. Avšak jeho návrh byl zcela zavržen!

Dne 28. 4. 1950 navrhnul Jean Monnet zcela nečekaně tehdejšímu ministru zahraničí Francie Robertu Schumanovi experiment zcela jiného druhu, který léta plánoval. Věděl, že kdyby celý projekt navrhnul najednou, nebyl by akceptován. Navrhoval tedy postupovat salámovou metodou, předkládáním „dílčích, ale rozhodujících úkolů“. Robert Schuman během dvou dnů jeho návrh přijal a nechal jej dopracovat. Následně 9. května 1950 jej předložil veřejnosti pod svým jménem.

Pro začátek chtěl odejmout hlavním evropským hráčům kontrolu nad strategickým průmyslem – produkcí uhlí a oceli. Tím se měly stát evropské státy nesvéprávnými a neschopnými samostatně jednat. Byl to programový útok na jejich faktickou suverenitu. Strategickou produkci měl řídit namísto konkurence Vysoký úřad, jehož rozhodnutí měla být „přímo aplikována“ v každé zemi. Do jeho působnosti měla patřit regulace cen v případě nadprodukce nebo nedostatku a kontrola investic. Obě sdružení měla Parlamentní shromáždění nepřímo volené národními parlamenty a Soudní dvůr.

Později bylo zřízeno Evropské hospodářské sdružení (EHS), které zavedlo na místo Vysokého úřadu Komisi. Po sloučení všech tří institucí se ponechal název úřadu ‚Komise‘, která však má podobné pravomoci, jako výkonná moc v demokratických zřízeních. Národní zástupci v Komisi po jednom za malé státy a po dvou za velké byli jmenováni na pět let bez možnosti odvolání. Komise má právo podávat návrhy ‚zákonů‘, Rada ministrů bez Komise nemůže samostatně jednat. Požadavek, že Komise musí být tvořena ‚nezávislými osobami‘, pomohl zamaskovat absenci jakékoli kontroly.

Taková konstrukce dodnes budí zdání politického systému, ale ve skutečnosti je pravým opakem demokracie a politiky.  Už v roce 1950 se Belgie a Nizozemí obávaly, že Francie s Německem ovládnou celou organizaci a proto navrhly Radu ministrů, která měla alespoň částečně činnost Komise hlídat, nikdy však nezískala potřebné pravomoci. Právní předpisy tedy nemají ani náznak demokratické legitimity. Asi nejde vymyslet čistší vládu úředníků (BYROKRACII) bez sebemenšího politického obsahu, než je Evropská komise: nikomu není odpovědná, nevychází z žádného srozumitelného programu, ani z žádné politické filosofie.

Začalo se tvrdit, že evropské problémy jsou tak složité, že je neumí řešit jednotlivé země a jejich politické systémy. Neodpustím si poznámku z hlediska své původní profese jaderného fyzika: Na matematicko-fyzikální fakultě mne naučili především to, že lidstvo za celé dějiny nevymyslelo nic složitého. Všechno je jen řetízek jednoduchých logických posloupností. Ani Evropa není výjimkou, pokud to někdo tvrdí, tak lže.

Pakliže byla u kořenů evropské integrace nedůvěra mezi Francií a Německem, proč bychom měli věřit, že jejich velmocenské chování v rámci EU bude jiné? Původní pojistkou měla být hlasovací síla malých států, která by za všech okolností přehlasovala souručenství Francie a Německa. Lisabonská smlouva tuto pojistku odstraňuje. EU po Lisabonské smlouvě stejně neřeší problémy, kvůli kterým integrace začala.

Aby byl zajištěn ‚nadstranický přístup‘, je smlouvou zakázáno jakékoliv ovlivňování Komise ze strany členských států. Co je to za šílené pojetí stranickosti? Záležitosti, které mají nadstranické nepolitické řešení, přece nesmějí podléhat politickému rozhodování. Pouze tam, kde není žádné objektivní kriterium, podle kterého by věc rozhodli úředníci, musí nastoupit politické rozhodování, které z mnoha alternativ zvolí jednu politickou filosofii, podle které lze posoudit, co je správné a co ne. Nadstranický přístup úředníků, zbavený jakéhokoli filosofického rámce, nekontrolovaná moc úředníků, to je nejčernější můra všech demokratů. Je směsí Orwella s Kafkou.

Cílem Jeana Monneta nikdy nebylo politicky sjednotit evropské státy, ale nenápadně nahradit politické rozhodování vládou úředníků – Vysokým úřadem, nepolitickou mocí.  Není náhodou, že Evropská unie se rusky nazývá Evropějskij Sojuz (Европейский Союз). Mocenský mechanismus EU budí zdání podobnosti nepříliš fungující demokracii – zdánlivě existuje parlament, soud, exekutiva. Ve skutečnosti jsou to maskovací kulisy, které zastírají pravou podstatu systému, ve kterém neexistuje ani demokratická kontrola občany evropských zemí, ani vládami členských zemí. Rozhodování se děje bez jakéhokoli politického mandátu a bez jakékoli odpovědnosti. Náhubkový Služební řád Evropské komise (viz článek Náhubkový zákon a Lisabonská smlouva) jakoukoli veřejnou kontrolu znemožňuje, nikdo se nic nedoví. Desetitisíce právních euronorem neumožňují ověřit si, jaké důsledky legislativa má.

Těžko věřit, že by za desítky let existence tohoto pokusu o integraci evropských států nikdo nepřišel na nápad, že demokratický deficit lze snadno odstranit: stačí odejmout Komisi moc a vrátit ji na politické hřiště. Evropská komise žárlivě střeží tajemství své moci, kterou nepozorovaně vytunelovala do Bruselu. Chceme-li zachovat v Evropě svobodu, musíme nahradit stávající vládu úředníků jinou alternativou. Jakékoli politické řešení bude lepší, než současná podoba EU.

Článek najdete také na blogu, kde jej můžete podpořit zvýšením “karmy”.