„Podnět k tomuto vynálezu mu dalo orání tak zvaným rádiem (t. j. hákem), které se za klece nosit muselo. Unaven takovou prací, hodil rádlem, a ohlédna se později na rádlo, které stát ostalo, pravil si, jak sám vypověděl: ty stojíš a dřív jsem tě musel nosit, počkej, já ti pomůžu. S tou myšlenkou šel domů a přidělal pomocí svého bratrance Václava Veverky, kováře z domu 10., rádlovou radlici na pluh a jeli to zkoušet za kovárnu na pole, nešlo to však. František Veverka neupustil od své myšlenky a hledal dřevo jiné přizpůsobit a radlici na způsob hoblíku zřídit. Vzal pluhovou radlici, nechal ji useknout a naostřit tak, aby jako železo hoblíku zem zhoblovala.“

V kovárně spolu upravovali tvar radlice a po jejím připevnění k pluhu zkoušeli za kovárnou, zda to snad již není ono. „Pluh však pořád házel“, jak vyprávěli v roce 1868 pamětníci, „až zem dobře odhoblovával, brázdy se všelijak kroutily, jako budky dělaly, přece ale zem na vrub obracely. . . Po činěných více zkouškách, a zdokonalování nynějšího ruchadla Františkem Veverkou, dle jehož nařízení a udání, bratranec jeho radlici předělával, uznali přítomní sousedé pluh ten za dobrý k zaorání hnoje, podorávání strnišť a úhora, ne však k orání na setí, proto, že by snad on půdu mnoho rozruchával a natřásal, obilí po takové orbě neostalo“. A tento soud vyřkli místní rolníci v roce 1827.