Borsec

Latinsky se opevněné centrum nazývalo Castrum Sex, byla to šestá ze sedmi římských pevností (odtud Sedmihradsko). Pevnost se sedmi obrannými věžemi a 150 obytnými domy vybudovali němečtí osadníci kolem roku 1200. Předpokládá se, že vznikla rozšířením starší dřevěné pevnosti na vrchu Schulberg kolem roku 1191. Po tatarském vpádu v roce 1241 bylo opevnění doplněno o kamenné hradby, kapli a věž. Je obehnána 930 metrů dlouhými hradbami, které jsou místy vysoké až 15 metrů. Do hradeb bylo vestavěno dalších 14 věží, které spravovaly jednotlivé cechy, které reprezentovaly silnou místní řemeslnou tradici.  (dochovalo se jich 9). V roce 1298 je zmiňován dominikánský klášter uvnitř opevněného komplexu. V podhradí se rozrůstalo osídlení, takže v roce 1367 získal Schäßburg statut města. .

Ze Schäßburku pocházel hrabě Vlad Tepeš-Dracula (Vlad-Nabodávač), jeho palác se nacházel vlevo před věží na obrázku označeno IX. Přezdívku Drákula si vysloužil již otec Drákuly, Vlad I., jenž se pod vlajkou rytířského řádu Draka snažil bránit křesťany před nájezdy Turků. Později jako vládce Transylvánie nechal razit mince se znakem řádu Draka. Říkalo se mu proto Drac (= drak). Drákula neboli rumunsky Dracula by potom byl tvar znamenající „syn draka“.

V rumunštině však slovo Drac má ještě jeden význam - ďábel. V případě Vlada II. Tepeše už šlo o přímou souvislost s jeho ďábelskými praktikami, jimiž likvidoval své protivníky. Tepeš totiž v rumunštině znamená „narážeč na kůl“. Vlad II., jenž třikrát ovládl vejvodství valašské, se oddával zvrácené podívané na muka ostatních. Nechával lidi narážet na kůl. Pomalu a v příšerných mukách umírali na kůlech napůl rozpáraní zločinci, ale i zajatci, prostí lidé či cizí vyslanci, kteří se nevypočitatelnému Drákulovi z nějakého důvodu znelíbili.

Císařovna Marie Terezie jako uherská panovnice povýšila 2. listopadu 1765 dosavadní Sedmihradské knížectví (německy Fürstentum Siebenbürgen) na velkoknížectví (německy Großfürstentum Siebenbürgen). Tento formální status si Sedmihradsko podrželo až do roku 1848. V květnu 1784 byla vyhlášena němčina za jediný úřední a vyučovací jazyk v Uhrách a Sedmihradsku. To se ale nepodařilo uvést do praxe.

Během revoluce v roce 1848 sepsali 15. května 1848 zdejší Rumuni petici, kterou požadovali zrovnoprávnění. Tomuto požadavku Marie Terezie nevyhověla, naopak pod uherským nátlakem byl přijat zákon vyhlašující plné spojení Sedmihradska s Uherskem. Tento zákon však nakonec nebyl realizován a rakouská říšská ústava ze 4. března 1849 Sedmihradsko a Uhersko opět plně oddělila, přičemž Sedmihradsko a Uhersko přišly o své samosprávné instituce.

Říjnovým diplomem byla roku 1860 obnovena autonomie obou korunních zemí, ale Sedmihradsko přišlo o zbytek Partia a zmenšilo se tím na 57 243 km². Císař František Josef I. Svolal 1. července 1863 do Sibině sedmihradský sněm na němž došlo ke zrovnoprávnění Rumunů.

Po Rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 se Sedmihradské velkoknížectví stalo částí Zalitavska v jehož rámci bylo znovu začleněno do Uherska a spolu se zrušením jeho zemských institucí přestalo 20. června 1867 existovat jako územní jednotka. Zákonem z roku 1868 pak byla zrušena všechna privilegia sedmihradského velkoknížectví, jeho území nově rozděleno na 15 žup a od 90. let 19. století započala maďarizace.