Když tu tak sedím pod portrétem svého tatínka - namaloval jej Josef Ženíšek před pětasedmdesáti lety - vzpomínám, co jsem už tady prožila za jednaosmdesát let svého života. Jsou to vzpomínky veselé i trudné, nejkrásnější ovšem z doby dětství, které jsme my děti žily ve spokojené a šťastné rodině, u tatínka a maminky, v tomto starém vinohradském domě, který mě pamatuje jako dítě, mladou dívku, manželku lékařovu, babičku a konečně i prababičku.

Dědeček byl velký vlastenec. Práce na stavbách nutily rodinu k častému stěhováni po celém Rakousku a proto posílal starší děti do českých škol v Praze. Mladší děti učil český vychovatel, který vždy jezdil s rodinou - tak například v Terstu byl s nimi bratr básníka Karla Hynka Máchy - Michal.
Tatínek byl rodem Pražan, ale své první mládí prožil na jihu, blíže Terstu. Studoval ve Štýrském Hradci a v Praze, dva roky strávil na akademii vídeňské, pak přešel na akademii mnichovskou, kde provedl svou první velkou sochu zakladatele Sokola, Jindřicha Fügnera. Po dvou letech odjíždí do Itálie - tam kreslí, modeluje a pozoruje. Žije velmi skromně, ale Itálií je nadšen. Nadšení jeho se zračilo ve fejetonech, které posílal k otištění v „Lumíru“ svému příteli Janu Nerudovi. Tyto fejetony poutají upřímností sdělovaných dojmů.
V Itálii vznikly první sochy pro Národní divadlo - a roku 1874, když mu bylo svěřeno provedení trig, vrací se do Prahy.
V celé Praze nenalézá vhodný sochařský ateliér a tak si staví tento dům za bránou. To už se hradby pomalu bořily a šance se táhly až do naší Mikovcovy ulice a v okolí je ještě mnoho polí a zahrad. Ale Vinohrady se překotně rozrůstají, domy rostou jako houby po dešti. Na náměstí Míru, které se dříve jmenovalo Purkyňovo, se staví první domy, radnice, kostel, Národní dům, nyní dům spojů, školy. Do Kanálky chodíme na procházky - je pro nás děti rájem. Vinohradské divadlo se staví až v prvním desetiletí dvacátého století.
Dům projektoval a stavěl znamenitý architekt Antonín Wiehl podle vzoru florentských paláců v renesančním slohu, tatínek jej ozdobil sgrafity a František Ženíšek freskou. Svého času to byl jeden z nejpěknějších domů v Praze. Tehdy vypadal mnohem, mnohem lépe než dnes, ale těším se, že se konečně dočkám dávno slibované, ale stále odkládané celkové opravy.
Tatínek byl vzácným člověkem, zlatého srdce, kromě velké lásky k umění měl i velkou lásku k přírodě a dětem. Jeho nezapomenutelná tvář, jeho energické, při tom však velkou dobrotou zářící oči vybavují se mi před očima a s dojetím vzpomínám.
Vzpomínám na jeho pohádky, zcela jiné, než jaké jsme znaly z knížek, vzpomínám na večerní chvíle kolem rodinného stolu, kdy nám tatínek kreslil, vystřihoval z papíru různé figurky a zvířátka a vytvářel celé děje.
Když měl jen trochu volného času, sebral nás děti, vlastní i spřízněné, hodil na záda batoh s jídlem pro všechny a hajdy do přírody. Vzpomínám na krásné výlety do okolí Prahy nebo v létě na milém Turnovsku. Toulali jsme se celý den přírodou, učil nás znát květiny, chytali jsme motýly, učil nás plavat, často velmi originálně, například tím, že převrhl lodičku, na které jsme jeli a my museli doplavat ke břehu, takže v 6 -7 letech jsme byli dobrými plavci, což tehdy bylo neobvyklé. Zvyšoval naši tělesnou zdatnost a učil nás překonávat únavu, hlad, žízeň, fyzické nepohodlí. Ba dokonce o prázdninách nás učil střílet z flobertky.
Teprve později jsme pochopili, co tatínek znamenal pro náš vývoj duševní i tělesný - dovedl se s námi bavit, dovádět a smát se, takže jsme ani netušili, že zároveň nás i vede a učí. Měl vrozený pedagogický talent, nikdy nepotřeboval užít příkřejšího slova a přece jsme ho vždy poslechli a co řekl, bylo nám svaté.
Tatínek první u nás propagoval tělesnou výchovu, vždyť ne nadarmo byl nejlepším přítelem Tyršovým, stál vedle něho již od prvních dnů zakládání Sokola. I já jsem již od pěti let nadšeně v Sokole cvičila.

Tatínek nikdy nehuboval, i když jsme se mu motali v ateliéru, naopak dával nám ku hraní sochařskou hlínu, se zájmem pozoroval naše dětské výtvory, radil, kde bylo třeba, opravil chyby a pro zvýšení zájmu pořádal mezi námi dětmi soutěže v malováni a modelování - vítěze pak odměňoval knížkou nebo sladkostmi. Když končil čas určený nám dětem, vlídně připomenul, že už musíme jit nahoru. Bydleli jsme v prvním poschodí, přímo nad ateliéry. Tam vládla zase naše maminka - krasavice - živé letory a neobyčejně dobrého srdce. Provdala se za tatínka ve 20 letech a ač byl mezi nimi značný věkový rozdíl, byla mu laskavou a dobrou družkou a v dobách zlých velkou oporou. Jak tehdy bylo zvykem, byla vychována v klášteře, své mládí prožila téměř na samotě. Byla dcerou českého mlynáře, písmáka a v dalekém okolí známého pomologa. Velmi rychle se vžila do kvasícího uměleckého života v Praze. Ráda vzpomínala na první návštěvu u Nerudy. Tatínek byl výborným pianistou. Kromě pianina jsme doma měli malé harmonium. Na něm často, v neděli dopoledne, tatínek hrával - jen pro maminku -celé mše. Maminka se modlila a ještě ve vysokém věku nám ráda povídala o jejich šťastném životě.
Krutý osud prožívala maminka po tatínkově smrti a těžko nesla ztrátu tří dospělých dětí. A tu se utěšovala jen tím, že tatínek se těch krutých ran již nedožil.
Jak jsem se už zmínila, vystavěl si tatínek tento dům s rozsáhlými ateliéry, když začal své sochařské práce pro Národní divadlo. Bylo živo tehdy u něho v ateliéru - několik mladých sochařů dle jeho nákresu pracovalo na ornamentální výzdobě a tatínek dodělával sochy, hlavně nové modely trig.
Dnes už je málo znám krutý osud trig. Při požáru sotva dohotoveného divadla dne 12. srpna 1881 byly zničeny požárem první modely před tatínkovýma očima. Byl mezi prvními na střeše, pomáhal hasit a snažil se sochy zachránit. Vše bylo marné a tatínek, chtěl-li alespoň svůj život zachránit, slezl ze střechy po hromosvodu na terasu nad logií.
Po dvou letech bylo divadlo znovu postaveno, ale na trigy pro velkou nákladnost nebylo peněz. Tatínek provedl brzo nové menši modely, ale všechna láska, všechna píle po léta ležela ladem. Teprve roku 1901, tedy dvacet let po požáru, objednány u něho nové definitivní modely trig. Ale tatínek se dočkal jen samého začátku přípravných prací (postavení modelu průčelí Národního divadla a zřízení malého ateliéru v průmyslovém paláci na výstavišti). Jeho sen, znovu přepracovat a prostudovat všech šest koní, zůstal nevyplněn. Trigy měly být dovršením toho, co tatínek pro divadlo vykonal, byl plný chuti a síly ku práci.
Pamatuji se, jak tři dny před smrtí přišel vesele domů a mamince hlásil: „Vše je připraveno, podepsáno, v pondělí začnu s trigami.“
V neděli byl krásný, zářivý den, tatínek odešel s oběma synky do Šárky, tehdy ještě opravdu divoké. Při návratu byl raněn mrtvicí a už se nevrátil domů, kde na něho úzkostlivě čekala maminka s námi dvěma dcerkami a naším desetinedělním bratříčkem. Teprve po deseti letech byla stavba Národního divadla uzavřena instalováním Schnirchových trig.
Socha krále Jiřího v Poděbradech na náměstí je jedinou monumentální, ve velkých rozměrech provedenou prací. Je tepaná z mědi. Byla vystavena na jubilejní výstavě v roce 1891 před hlavní budovou a budila značnou pozornost. Pamatuji se dobře na odhalení pomníku v Poděbradech v roce 1896. To bylo slávy! Byl to celonárodní svátek a celé Čechy vyslaly své zástupce. Na mne jako malou holčičku zapůsobil nejvíce lampionový průvod s hudbou. Zástupci města přišli vzdát hold tatínkovi.
Také nejlepší a nejmilejší tatínkova práce, jezdecká socha svatého Václava, zůstala ve skice. Teprve měsíc před ukončením soutěžní lhůty dozvěděl se tatínek o konkurzu a rozhodl se, že bude konkurovat.
Po celý měsíc pracoval tatínek ve dne i v noci a dopřával si jen malé přestávky na nezbytné posilnění a na několik hodin spánku. Já byla tehdy malá, ale pamatuji si dobře na dobu, kdy tatínek modeloval svatého Václava a na vzrušené chvíle, kdy bylo rozhodnuto o konkurzu. Ta zvláštní nálada v rodině, kdy my děti jsme byly nabádány ke klidu, abychom tatínka nerušily - laskavá slova maminčina, kterými tatínka povzbuzovala, když byl příliš unaven. Vytušila jsem, že se jedná o něco mimořádného. Porota, jež měla přiřknout cenu, dlouho kolísala mezi návrhy Schnirchovými a Myslbekovými, až konečně oba návrhy prohlásila za rovnocenné a první i druhou cenu mezi oba umělce rozdělila. Ohlas ve veřejnosti byl ohromný, nečekaný, a příznivý pro Schnircha. Tatínek zobrazil svatého Václava jako českého knížete, žehnajícího vztaženou rukou svému národu - dle legendy, která říká - až bude českému národu nejhůře, vyjede svatý Václav z Blaníku v čele svých rytířů a povede národ k samostatnosti. Blaničtí rytíři v reliéfu na podstavci doplňují jezdeckou sochu.
Kromě své činnosti umělecké byl tatínek dlouhá léta i starostou Umělecké besedy a po léta předsedou jejího výtvarného odboru. V té době se tam soustřeďoval celý umělecký život Prahy. Beseda pořádala koncerty, výstavy, přednášky atd.

Těžko mohu jen vyjmenovat všechny přátele, s kterými se tatínek stýkal. V šedesátých létech minulého století to byl Karel Purkyně, B. Smetana, J. Neruda, Šembera, J. Fügner, Miroslav Tyrš, Sklenářová-Malá, později Ladislav Quis, Antonín. Wiehl, Jan Zeyer - bratr básníkův, Adolf Heyduk a jiní. Z té doby se také datuje nejvěrnější přátelství s profesorem Otakarem Hostinským a s profesorem Jaroslavem Gollem. Seznámili se již za studentských let a přátelství to končilo až úmrtím tatínka, tedy po třiceti létech. Mnoho přátel z pozdější doby bych mohla jmenovat, ale na to už nám nestačí čas. Tatínek byl bezesporu významnou osobností národního a kulturního života v druhé polovině minulého století a svým vzácným charakterem byl pro mnohé příkladem.

Tatínkova přísná, ale laskavá výchova zanechala stopy i ve mně samotné. Díky jeho zásadám jsem měla sílu překonat těžké osudy životní i národní. Ať již to bylo v těžkých dobách první světové války, kdy můj manžel, později profesor lékařské fakulty Masarykovy univerzity, byl šest roků v legiích, nebo v době hitlerovské okupace, kdy byl opakovaně vězněn v koncentračních táborech, i v jiných těžkých chvílích jsem byla vždy naplněna vírou v pravdu a spravedlnost. Tato víra mě neopouští dodnes.

•          Jako žák umělecké akademie mnichovské již v letech 1864-1866 poznal B. Schnirch přičiněním svého švagra H. Šantla v Poděbradech Miroslava Tyrše

•          15. srpna 1864 přišel s J. pěšky z P.K.

•          Když B. Schnirch dobyl na akademii mnichovské stříbrnou medaili za jezdeckou sochu sv. Jiří, seznámil ho Tyrš v mladé tehdy Umělecké besedě s Josefem a Quido Mánesem, Petrem i Karlem Maixnerem, Wachsmannem, Garaisem, Bulákem, V. Levým, malířem Purkyněm, Nerudou, Hálkem, Pflegrem-Mor., Heydukem a p. Fügnerovi ho představil.

•          1866 bydlel u Tyrše, když přepracovával v sádře sochu Fügnerovu, kterou zdarma pro Sokol udělal.

•          1873 se B.S. vrátil na podzim z Říma po tříletém pobytu (od 1871)

•          v září 1884 svatba B.S.

•           srpen 1884 zemřel Miroslav Tyrš v Ötzu v Tyrolsku 

•          1832 se narodil Tyrš v Děčíně

•         1853 -1854 v Itálii