Jan Perner je prvním dítětem manželů Johanna (Jana) Pernera (* 9.7.1792 † 14.4.1863) a Kateřiny rozené Kazdové (* 5.11.1798 † 31.5.1876) z Popovic 3 km před Jičínem. Narodil se v Bratčicích u Čáslavi ve čtvrtek dne 7. září 1815 a téhož dne byl také pokřtěn v kostele v nedalekých Potěhách (2 km), kaplanem Františkem Gabrielem. Svědčí o tom jasně jeho zápis v matrice narozených. Datum je zde vyznačeno zlomkem 7/7, to znamená v čitateli den narození a ve jmenovateli den křtu. V témže dni byl pokřtěn zřejmě proto, že se zdál být při narození neduživým, tedy, aby nemohl bez pokřtění zemřít zatížen dědičným hříchem, což bylo tehdy zvykem. Matrika je psaná ještě kurentem. Jako otec je v matrice uveden Johann Perner Mlinár a matka Kateřina dcera Janna Každý z Popowitz. Jako svědkové jsou zapsáni Josef Kezler Bratčický Hospodský a jeho podpis a Kateřina manželka Wáclawa Slavíka z Bratčic, Mistr tesařský podepsaná třemi křížky.

Někteří z historiků se v datu narození zmýlili a proto je také dodnes chyba v narození na desce budovy Cheming čp. 168 v Pernerově ulici v Pardubicích, která sváděla k dalším chybám. Na tuto chybu byly úřady upozorněny několikrát, aby byla napravena.

Jan Perner navštěvoval 5 let elementární (obecnou) školu v Potěhách do roku 1827. Zpočátku mu učení nešlo a později vynikal. Jeho učitel kaplan P. Moucha ho proto připravoval na hlavní školu. Tu navštěvoval v Praze v Týnské ulici 4 roky. Podle přání otce se měl vyučit mlynářem a později převzít mlýn. Proti vůli otce se rozhodl, že bude studovat tříleté stavovské technické učiliště v Dominikánské ulici, při pražské univerzitě, proti kostelu svatého Jiljí, bývalý svatováclavský seminář. Dnes je to Husova ulice. Otec se studiem nesouhlasil. Vyprávělo se, že mezi otcem a synem vznikla roztržka, která byla řešena v Bratčicích na návsi, kde mu otec musel vyplatit jeho podíl na mlýně.

Při nástupu do této školy osobně poznal jejího ředitele a zakladatele rytíře Františka Josefa Gerstnera, který ho měl učit. Pro jeho nemoc však k tomu nedošlo. Výuka na této škole se děla v němčině a v této řeči také bylo vyhotoveno vysvědčení. Jan Perner studoval na učilišti s výborným prospěchem z toho v prvním roce dokonce s vyznamenáním z náboženství a z geometrie a kreslení. V prvním semestru druhého ročníku ho učil syn zakladatele školy rytíř František Antonín Gerstner, který se vrátil ze své stavby první koněspřežní dráhy České Budějovice - Linec. Byl vynikajícím inženýrem pro stavbu železnice nadaný nezkrotnou energií a prozíravostí. S tímto učitelem se Perner dobře seznámil, protože mu denně přednášel 2 hodiny statiku a mechaniku. Jak se později ukázalo, osvojil si Jan Perner jeho jednání a vzal si ho za vzor být mezi prvními vedoucími pracovníky stavby a tvrdě vyžadoval plnění vytýčených úkolů.

V Praze se Jan Perner také zapojil plně do vlasteneckého hnutí významných osob, mezi které patřili: Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina, František Cyril Kampelík, František Ladislav Rieger a dokonce i Karel Havlíček Borovský a Božena Němcová. V přátelském kruhu se scházeli většinou u rodičů Karla Hynka Máchy na Dobytčím trhu, nyní Karlovo náměstí, kde měli krupařský krámek.

Po absolvovaní učiliště nemohl sehnat práci odpovídající jeho kvalifikaci. Nakonec díky pomoci Kazdovy rodiny z Popovic u Jičína, ze které vyšla jeho matka, získal místo aktuára u knížete Trautmannsdorfa v Kumburku a v Radiměři u Jičína. Tato práce ho vůbec nepoutala a snil o rozvoji techniky, který ho přivedl ke studiu na učilišti. Se svými přáteli vlastenci v Praze udržoval písemný styk a s Prahou ho spojovaly „Časopis zemského músea“ a „Tylovy Květy“.

Uvítal proto oznámení svého učitele Františka Antonína Gerstnera o náboru českých techniků pro stavbu dvou železných drah v petrohradské gubernii v Rusku. Byl přijat. Dne 28. dubna 1836 se vydává vozem spěšné pošty do Bruselu, kde se s Gerstnerem sešel. Byl vyslán na studijní cestu do Anglie, kde si měl prohlédnout a zdokumentovat stavby železnice. Podle ruského kalendáře pak Jan Perner dorazil dne 17.6.1836 do Petrohradu. Zde se ihned zapojil plně do práce a snažil se při ní využít své znalosti. Protože měl s Gerstnerem přibližně stejnou až panovačnou povahu, vznikaly mezi nimi rozpory.

Panovačnost, rozhodnost a energičnost Jana Pernera - vlastnosti, které si osvojil od F.A. Gerstnera, se také u něho projevily záporně, což se mu také stalo v Rusku osudným. V době nepřítomnosti Gerstnera, když byl v Nižnim Novgorodu, dal totiž Jan Perner jednomu dohlížiteli nad nevolníky na stavbě na místě vysázet přítomným vojákem deset tvrdých ran holí za to, že se na něho vrhl při prohlídce stavby, kde se mu něco nelíbilo. Stalo se tak za přítomnosti dalších vojáků a to bylo pro carské úřady přespříliš. Kdyby bylo zbito několik mužíků, chudáků, pracujících na stavbě, nic by se nestalo, ale potrestat tak dozorce, to se nesmí. Věci se rychle ujala carská policie a její šéf Benkendorf, nepřítel železných drah, nepřítel Gerstnera a všech cizích inženýrů.

Začalo vyšetřování a příkaz, že Perner nesmí opustit Rusko do skončení záležitosti u soudu. Před pokutou a vězením ho zachránilo jen to, že musel dozorci vyplatit odškodné ve výši 300 rublů, aby vzal žalobu zpět a na to si musel vypůjčit od kolegů. Dnem 21. října 1936 propustil F.A. Gerstner Jana Pernera ze služby. Podle ruského kalendáře musel dle smlouvy ze dne 20. listopadu 1836 ihned opustit Rusko a během dvou roků tj. do 20. listopadu 1838 měl zakázáno se do ruské říše vrátit. Pracoval tedy ve vedoucí funkci v Rusku jen 127 dní, tedy přibližně 4 měsíce. Z Petrohradu se vrací Jan Perner zcela bez prostředků přes Moskvu a Lvov převážně pěšky. Jeho hrdost mu nedovolila vrátit se domů poražen a proto přijal místo diurnisty tj. písaře u stavebního ředitelství ve Lvově. Zde pracoval jen 3 měsíce od února do května 1837. Cítil se být pomalu doma.

Ještě v Rusku se dověděl od svého bratrance Františka Kazdy z Popovic u Jičína o stavbě Severní dráhy císaře Ferdinanda, který byl u ní zaměstnán jako inženýr od schválení této stavby císařem, dnem 4. března 1836. O přijetí na tuto stavbu písemně požádal a vedoucí inženýři Francesconi a Ghega jeho žádost uvítali, protože věděli, že není nováčkem. Jan Perner dorazil ze Lvova přes Moravu do Vídně, aby nastoupil do služeb Severní dráhy císaře Ferdinanda od 1. června 1837. Bylo mu svěřeno vedení stavby dráhy z Břeclavi do Brna, kde pracoval do léta 1839. Pak byl pověřen trasování, vyměřováním a projekčními pracemi v úseku této dráhy z Ostravy do Osvětimi. Výstavba Severní dráhy Ferdinanda s odbočkami z Břeclavi do Brna a z Přerova do Olomouce byla dokončena v roce 1841.

Jan Perner se zúčastnil velkých trasovacích prací pro spojení Vídně s Prahou. Uvažovalo se o spojení drahami sedmi směry, z nichž trasa přes Olomouc a dále Polabím byla nejdelší. Tuto trasu považoval Jan Perner za svou, vždyť ji trasoval a znal ji dokonale, všechny potůčky, strže, samoty a cestičky. Věřil v tuto trasu tak bezmezně, že již na počátku ledna 1841 prozíravě přiměl svého otce, aby opustil mlýn Bezlejov u Chotěboře a koupil si na Zeleném předměstí v Pardubicích usedlost čp. 86/83 s velkým mlýnem a pilou za vypůjčené peníze od jakéhosi lékárníka. Současně ho nabádal k nakupování pozemků a velikého množství dříví k pozdějšímu využití pro stavbu dráhy. Obracel se i na své další nejbližší příbuzné, mlynáře a pilaře, aby mu v tomto směru pomáhali. Na tyto nákupy jim poskytoval peníze. Šlo o jeho velkou podnikatelskou činnost, která byla prováděná s velkým rizikem pro případ kdyby trasa dráhy Polabím nebyla schválena. Dokazuje to například jeho dopis adresovaný bratrovi Václavovi mlynáři do Bezlejova u Chotěboře. Je psán kurentem a byl převeden doslovně do latinky.

„Můj milý bratře!

Já tobě oznamuji, že se železná silnice přes Pardubice powolila a již hned na jaře začně. Ta sama se bude na cýsařské outraty až do Drážďan stawět, z čehož následuje, že se možná wšechny cýsařskými ouředníkami staneme.

Já tobě k tomu cýli píši, abys od nenička už wyce neprodával, nýbrž foroty na kládách a prknách dělal co jen nejvíce můžeš, neb za půl roku bude wšechno ještě jednou tak drahý a ukrutný wejdělek se dělat může.

Kup lesy a klády, kde jen můžeš a já tobě peněz zašlu, co jen chtít budeš, třeba pár tisíc stříbra.

Druhý werk na pile ty hned začni, aby se na jaře zawěsit mohl a dáli se na blýzku nějaká pila pachtovat neb koupit tak mi o tom opiš. Prkna můžeš furt do Pardubic posýlat, neb tam chci na jaře stawět a welké foroty tak mýt.

Pantátovi jsem dnes 600 zl.k.m. zaslal a 1.000 zl.k.m. dříwe dostal, nabádej ho aby hodně dříwí obzwláště dubový nakoupili a peníze darmo ležet nenechal - on tobě má z těch peněz dýl dát, jak sám widět bude. Strýc někdy také pomohl kupowat, a na jeho službu píši, tam to je nejblíže, neb nyní může pojistit zimu.

Odepiš mi hned co mínit budeš a mnoholy peněz tobě odeslat mám,

                                         tvůj bratr Jan.

Ve Wídni dne 25. prosince 841.“

V tomto dopise zřejmě myslel svého strýce Václava Pernera narozeného v r. 1809, který byl na podskalním mlýně v Týnci nad Labem. Tento mlýn zde koupil se svou manželkou Antonií z Kolína (nar. 1811) dne 1.11.1836 za 21.500 zlatých conv. mince s doplatkem 324 zlatých 11 kr. šajnů.

Před vánoci 1841 rozhodl císař Ferdinand I., že výstavbu kmenových drah převezme do svých rukou stát. Jan Perner se již těšil, že brzo oblékne císařskou úřednickou uniformu se šavlí a byl na to hrdý. Dočkal se a dnem 1. března 1842 byl přijat jako vrchní inženýr státních drah. Jeho příjmy se podstatně zvýšily a měl zajištěn postup jako státní úředník. Byl již vynikajícím zeměměřičem, trasérem, projektantem i vedoucím stavby. Ve své práci jednal rychle, rozhodně až panovačně trval bez výhrad na plnění úkolů, které pracovníkům vytýčil v zájmu zrychlení projektových i stavebních prací.

Pro představu je třeba říci v jakých podmínkách byly u nás první železnice stavěny a v jakých podmínkách Jan Perner tehdy pracoval. V té době na našem území v podstatě neexistovaly silnice v takové hustotě a podobě jak je známe dnes. Jako silniční komunikace v počátku devatenáctého století v našem kraji byly dvě hlavní stezky. Trstenická stezka, která spojovala Prahu s Moravou přes Kolín, Kutnou Horu, Čáslav, Heřmanův Městec, Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl na Trstenice u Svitav. Dále to byla Haberská stezka, která spojovala Prahu s Moravou a Vídní přes Kolín. Čáslav, Habry, Německý Brod, Jihlavu a Znojmo. Kromě toho existovala stezka z Hradce Králové přes Labskou Tejnici původně přes Labe brodem do Kutné Hory. Tyto stezky byly postupně upravovány na silnice a silnice byly budovány také mezi městy. Silnice z Pardubic, Holic a Chlumce byly budovány až od roku 1839 a do Vysokého Mýta až v roce 1846. Mimo stezky a silnice byla dopravy prováděna potahy spřežením koní nebo volů po polních často úvozových cestách.

Dne 26. listopadu 1842 schválil císař Pernerův návrh na dráhu z Prahy do Drážďan. Ten se pak ihned se svým oddílem ujal práci na projektech dráhy z České Třebové do Prahy. V roce 1843 bydlel Jan Perner se svým bratrancem Františkem Kazdou z Popovic v Praze v domě čp. 1025 na rohu Jezdecké ulice a Florencí nedaleko budovaného nádraží Praha střed, dnes nádraží Masarykovo (pozn.: jeho umístění je rovněž výsledkem práce Pernera) a roh ulic Havlíčkova a na Florenci. Spolu s nimi bydleli v tomto domě i čtyři sourozenci Jana Pernera, které vzal k sobě, aby jim pomohl doplnit vzdělání, výchovu a uvedl je do společenského života. Konkrétně se jednalo o tyto sourozence:

• devatenáctiletá Marie, nar. 17.3.1824
• sedmnáctiletá Barbora, nar. 5.10.1826, pozdější manželka Jana Harera statkáře v Kolíně
• čtrnáctiletý František, nar. 2.4.1829, pozdější přednosta stanice dráhy v Českém Brodě
• desetiletý Josef, nar. 5.7.1833, pozdější mlynář v Pardubicích.

Příjezd prvního vlaku na tehdejší Nové nádraží (nyní Masarykovo) 20.8.1845

Jeho další bratr Antonín, nar. 30.3.1922 se stal později rovněž vrchním inženýrem státních drah. Jak je vidět, zůstali jeho sourozenci věrni cechu mlynářskému nebo pracovali na dráze.

Podle vyhodnocení sedmi tras a odborného doporučení rozhodl císař 3. srpna 1842, že Vídeň bude spojena s Prahou dráhou přes Olomouc a později i přes Brno, v obou případech přes Českou Třebovou a dále Polabím. Splnilo se přesně to, co Jan Perner předpokládal a prozíravě prosazoval. Stavba úseku Olomouc - Zábřeh byla zahájena v září 1842. Později byl Jan Perner dokonce pověřen vedením stavby úseku z Pardubic do Prahy.

Masarykovo nádraží v roce 1850

Stavba dráhy Olomouc - Praha rychle pokračovala a ve středu dne 20. srpna 1845 již po ní jel slavnostní vlak. Stavba této dráhy dlouhé přes 250 km byla provedena za 30 měsíců a pracovalo na ní téměř tři desítky tisíc lidí převážně jen rukama za pomoci krumpáčů, lopat, kladiv, sekáčů, koleček a kár. Nejproduktivnější byl střelný prach. Náklady na stavbu z Olomouce do České Třebové činily přes 3 miliony zlatých a dále pak do Prahy přes 12 milionů zlatých.

Vysvětlení:

Jeden zlatý konvenční mince (Florin-Gulden) měl 100 krejcarů. Tyto peníze byly v Rakousku a později v Rakousko Uhersku používány do roku 1891. V té době měl kvalifikovaný zedník ze 10 hodin práce mzdu 33 až 36 krejcarů (za den) a za celý týden si tedy mohl vydělat kolem dvou zlatých, konvenční mince. Od roku 1892 byla v Rakousku Uhersku zavedena koruna, která měla podstatně nižší hodnotu než zlatý. Přibližně se jeden zlatý rovnal dvanácti rakouským korunám. Rakousku Uherská koruna platila až do roku 1918. Manželům Václavu a Antonii Pernerovým nesmírně pomohla stavba železnice výplatami odškodného za ústupky při stavbě železnice a výplatou náhrad za zbořené objekty. Odškodné činilo za 11 měsíců 450 zlatých měsíčně, protože nemohli mlít při střílení skal, celkem tedy 4 950 zlatých a za zbořené objekty 4 899 zlatých. Mimo toho na žádost Václava Pernera dostal později vysokou náhradu za pokrytí všech střech budov mlýna nehořlavou krytinou. Nesmírně mu pomohl i jeho synovec Jan Perner vrchní inženýr státních drah pověřený vedením stavby úseku tratě Pardubice - Praha, kterému průnik skalami kolem Labe nad mlýnem umožnil.

V této době se lidé přesunovali převážně pěšky, majestátnější na koni, nebo bryčkou, později i poštovními dostavníky, pokud požadovaným směrem jely. Jízdou na koni se podél stavby železnice, nebo při trasování přesunoval i Jan Perner, což dokazuje jeho dopis rodičům z 24. října 1841 z Vysokého Mýta. Problematická byla i přeprava stavebního materiálu, kamene, cihel, dřeva a ocelových kolejnic. Používaly se k tomu těžké vozy tažené spřežením koní nebo volů. jejich kola se hluboko bořila do vyježděných kolejí na cestách, které byly jen málo zpevněny. Veliké potíže nastaly v období dešťů, kdy se přesuny prováděly velmi namáhavě. Bylo to velmi namáhavé jak pro potahy tak i pro lidi, což si dnes ani nemůžeme představit. V té době neexistovaly v lomech drtiče na štěrk a velký kámen se proto roztloukal palicemi u stavby tratě v tak zvaných štěrkovnících. Tuto prací prováděli hlavně zemědělci v době mimo sezónních prací a také ženy a děti.

Velmi špatné byly podmínky pro práci lidí na stavbách železnice. Měli k tomu jen ruce, krumpáče, lopaty, sekáče, kladiva, palice, dřevěná kolečka a káry. Nejproduktivnější byl tehdy černý střelný prach. Dynamit v té době ještě lidé neznali, vynalezl ho švédský chemik Nobel až v roce 1875. Nitroglycerin sice objevil Ital Sombreo v roce 1846, ale nebylo ho možné samotný bezpečně používat, než byl vynalezen dynamit. Jan Perner na této dráze utrpěl dne 9. září 1845 úraz, když se vracel vlakem z Moravy do Pardubic a kontroloval dokončovací práce. Po projetí choceňským tunelem sestoupil na poslední stupeň schůdku vagónu a narazil o sloup vjezdových vrat. Přesto se zraněním hlavy a pravé paže ještě nastoupil do vlaku a pokračoval do Pardubic. Zde ještě vystoupil, ale po několika krocích se zhroutil. Byl odvezen do domu otce, kde druhý den o jedenácté hodině zemřel. Pohřeb se konal v pátek 12.září 1845 odpoledne ve 4 hodiny za účasti velkého počtu lidí.

Básník Karel Sabina uveřejnil na jeho počest v časopise Květy 13. září 1845 pietní báseň. Josef Bojislav Pichl v České včele o Pernerovi na závěr článku uvedl: „Takový muž je pro každý národ štěstím. Lidé od nichž si to zasluhoval slibovali již tehdá postaviti mu pomník. Bohužel jen slibovali - slibovali“.

Jan Perner se tedy dožil jen věku 30 let a 3 dny. Ačkoliv byl mlád dokázal za svůj krátky aktivní život vykonat mnohokrát více než jiní za celý dlouhý život. Svými výsledky práce je vrchní inženýr Jan Perner příkladem pro všechny dnešní mladé inženýry k následování.

Velké dílo, stavba železnice bylo skončeno a císař rozhodl, že odmění úředníky a podnikatele, kteří se mimořádně zasloužili o výstavbu olomoucko-pražské dráhy. Mezi nimi byl potvrzen v definitivních hodnostech vrchních inženýrů i Jan Perner, stavbyvedoucí úseku Pardubice - Praha za vynikající neúnavnou činnost, nejvýše namáhavé a úspěšné výkony.

Přednáška Květoslava Plešingera o rodu Pernerů pro besedu V Bratčicích dne 1.7.2000 a pro U3V 24. 7. 2002

Byl jsem požádán abych Vás seznámil s některými osobami rodu Pernerů, především s větví počínající rodinou Františka Pernera, nar. 1769 a Ludmily roz. Tiché nar. 5.4.1774. Studiem tohoto rodu se zabývám řadu let ještě za spolupráce kolegy Ing. Jaroslava Formánka a podarilo se mi zmapovat velký počet osob tohoto rodu a jejich vzájemné vztahy.

Čerpal jsem přitom vědomosti z knih Ing. Josefa Honse „U kolébky železných drah“, profesora Františka Hampla „Pernerové“, který z tohoto rodu vyšel, Josefa Vlastníka „Týnecké přílabí“ a z vlastní badatelské činnosti v Oblastních státních archivech v Praze, Horská ulice, kde jsem byl s Ing. Františkem Mixánem 5x a v Zámrsku kde jsem byl 3x. Mimo to jsem k tomuto rodu a k historii železnice měl ze svých historických materiálů řadu výstav, které jsem doprovázel slovem. V roce 1994 1x ve VČD a 1x v žst. ČD v Pardubicích, v roce 1995 1x v žst. ČD Pardubice, v roce 1998 1x v DOM ČD Pardubice a v roce 1999 1x v žst. ČD Pardubice.

Mimo to jsem měl řadu přednášek o těchto rodech a historii železnice 1x v Praze Pernerova ulice, 1x v Kutné Hoře, 1x v Bratčicích 27.12.1995, 3x v Týnci nad Labem, 1x v Kolíně a 3x v Pardubicích v tom i v budově Cheming, která stojí na místě budovy, ve které Jan Perner zemřel.

Kromě toho jsem přednášel a vedl 6 besed v Pardubicích v genealogickém kroužku pořádaném na pokračování Klubem přátel Pardubic. Těchto besed o rodu Pernerů se zúčastnili rodopisci, kteří do Pardubic přijeli i ze vzdálených míst.

Při svých přednáškách a v navazujících besedách jsem získal k ofotografování několik ručně psaných kronik rodu Pernerů a jim příbuzných rodů a pamětní knihu Ferdinanda Pernera 23.5.1840 - 12.6.1914, která se týká mlýna a vily na pravém břehu Labe v Týnci nad Labem.

Prostudováním historických materiálů jsem zjistil, že je nutné některé údaje zpřesnit:

1. Mlýn Valcha v Pardubicích byl na Perštýnském kanále tam kde je dnes zimní stadion, protože kanál Halda o délce 5,5 km odbočuje z Loučné před vtokem do Labe u Sezemic a končí vtokem do Chrudimky v Pardubicích.
2. Matka Jana Pernera Kateřina rozená Kazdová se narodila dle matriky z Popovic na léta 1784 až 1835 až 5.11.1798 a ne v roce 1791, takže jí bylo necelých 17 let když se jí Jan Perner narodil.
3. Otec Jana Pernera měl o dva sourozence více než je uvedeno na tabulce rodokmenu:
   • Kateřina 3.11.1812 - 24.8.1884 katolička, manžel Jan Bíža 11.5.1802 - 31.1.1879 evagelik - dohoda před svatbou, mlýn Sovoluská Lhota,
   • Dorota po údajích ještě pátrám, manžel Matěj Liška, mlynář Újezdec u Červených Janovic.

   
   Celkem tedy bylo 8 sourozenců, pokud ještě nenajdeme další.

4. Sestra otce Jana Pernera Anna Pernerová 28.5.1817 se provdala za vdovce Františka Veverku 1799 - 1849, který se svým bratrancem Václavem Veverkou 1790 - 1848 vynalezl a sestrojil ruchadlo a fukar. František Veverka se s ní oženil proto, aby pečovala o domácnost a jeho děti. Brzy však musel prodat svůj statek a přestěhovat se na menší hospodářství do Břehů a později skončili v Přelouči. Podle Pernerů byl to divný člověk s kdekým žil v nesváru a moc si o sobě myslel. Jeho manželka Anna nebyla valnou hospodyní, jak se o ní vyjádřil bratr Václav.

5. Bratr otce Jana Pernera Václav Perner 1.2.1809 - 20.10.1877, manželka Antonie rozená Sádlová z Kolína měli spolu 14 dětí. U narozených dětí si vedli podrobnou evidenci a v ní i hodinu narození. U některých dětí neuvedli datum narození, ale památný den. Např. Alois 3 hodiny 1832 odpoledne na velký pátek a protože velikonoce jsou pohyblivými svátky v závislosti na oběhu měsíce kolem země, tak zvaný synodický oběh - lunace, od úplňku k úplňku 29 dní, 12 hodin, 44 minut, 2,8 sekund tj. 29, 5305877 dne bylo velmi obtížné datum zjistit. Pomohl mi Dr. Machalík s využitím internetu, ale nebylo to ihned. Velký pátek v roce 1832 byl 20.4.1832. Z uvedených dětí byly významnější osobnosti:

   • Ferdinand - 23.5.1840 - 12.6.1914

   • Jan - 16.5.1846 - 30.4.1880
     Oba založili v Týnci na Labem továrnu, strojírnu na zařízení cukrovarů, která v roce 1900 zaměstnávala 150 lidí. Kroutící moment od turbiny mlýna na pravé straně Labe převáděli do továrny na levé straně Labe pomocí lana u nás tehdy unikum, při velké úspoře elektrické energie. Jan se staral v továrně o provoz a Ferdinand o obchod.

   • Karolina - 14.1.1836 - 1.5.1858 manžel Jan Holman mlynář v Lanžově

   • Marie - 16.9.1844 1919 jako vdova po staviteli Ulmovi se v roce 1869 provdala za Antonína Jana Friče 1832 - 1913, který se stal od roku 1892 rektorem Karlovy univerzity .

   • Alfréd - 29.6.1843 lékárník v Týnci nad Labem, u kterého otec Václav a matka Antonie dožili do smrti.

6. Další bratr otce Jana Pernera František Perner 20.1.1801 - 1886, který se oženil 22.7.1828 s Filipinou, vdovou po Josefu Fryntovi 1801 - 1827 mlynáři na mlýně Janderov, rozenou Schefelínovou 1802 - 1879, se kterou měli 13 dětí, z nichž 11 dětí zemřelo. Druhá žena Františka Pernera byla Morčíková dcera krupaře a měšťana v Chrudimě.
   - syn Blahoslav - 29.7.1845 mlynář v Májově, jeho manželka Anna Korbelová
   - dcera Julie - 1851 - 1921, její manžel Steinhauser lodní lékař v Terstu.
   Podle výpisu z matriky ze dne 6.7.1998 nešlo tedy o vdovu Schefelinovou, ale s tímto jménem rozenou, takže je to v kronice Pernerů špatně.
   Rodokmen byl zjištěn až do dnešního dne.

7. Vrchní inženýr František Kazda spolupracovník na stavbě dráhy nebyl synovcem Jana Pernera, ale jeho bratrancem.

8. Pernerové nepocházeli z Čáslavska, ale ze severního podhůří Železných hor z okolí Litošic a Sovolusk.

   Většina členů rodu Pernerů vynikala až na výjimky velkou pracovitostí, v získávání vědomostí a zkušeností, hlavně vynikala podnikavostí, někteří až dravou podnikavostí. Bylo mezi nimi mnoho mlynářů a pilařů na povodí Labe, se kterými Vás seznámím. Méně se však zabývali polním hospodářstvím např. syn Václava Pernera 1.2.1809 - 20.10.1877 Václav 18.11.1838, který se více než o hospodářství staral o politiku, takže se mu hospodaření na vlastním statku nevedlo.

   Dravá podnikavost se projevila i u strýce Jana Pernera u Václava 1809 - 1877 v jeho postupu rychle zvýšit majetek a hodně peněz získat od státní dráhy, v čemž mu napomáhal jeho synovec. Dále u jeho bratra Václava 2.10.1817 - 4.1.1887 v nakupování levného dříví a u jeho bratrance Ferdinanda, kterému se říkalo Velký Ferdinand, především v tom, jak získal v dražbě spáleniště mlýna na pravém břehu Labe v Týnci nad Labem po Vojtěchu Janovickém, kde si vystavěl moderní mlýn a vilu. Do určité míry se dravá podnikavost projevila i u vrchního inženýra Jana Pernera, který osobně stále vyzýval svého otce na mlýně v Pardubicích, bratra Václava na mlýně Bezlejov a strýce Václava na mlýně v Týnci nad Labem, aby nakupovali dříví zejména dubový, pachtovali pily a kupovali lesy a pily a aby otec nakupoval v Pardubicích pozemky ještě v době než bylo císařem rozhodnuto o stavbě železnice Polabím. Tento postup jim zdůvodňoval tím, že se pak na tom dá hodně vydělat a za tím účelem jim posílal peníze a stříbro. Tak se stalo, že část železnice v Pardubicích byla budována na původních pozemcích otce Jana Pernera o čemž svědčí skutečnost, že např. DOM ČD stojí na původních pozemcích Jana Pernera. Podobně tomu bylo v Týnci nad Labem, kde velká část pozemků Václava Pernera byla uvolněna pro stavbu železnice za velké peníze. Šlo o vysoké riziko, kdyby císař dráhu Polabím neschválil, kam se dřívím.

   Pernerové byli a jsou v příbuzenském vztahu s významnými osobnostmi u nás.

   • přes Annu 28.5.1817 s Františkem a Václavem Veverkovým vynálezci ruchadla a fukaru,

   • přes dceru Václava mlynáře v Týnci nad Labem Marii, ovdovělou Ulmovou 16.9.1844 - 1919 provdanou v roce 1869 za Antonína Jana Friče 1832 - 1913 s významným rodem Fričů, kteří byli velkými národovci a často se v Týnci nad Labem u Ferdinanda Pernera scházeli. Tedy i s režisérem Mac Fričem.