Petr Payne zvaný Engliš

1380 Hough on Hill, Anglie – 1. září 1456 Praha
byl anglický teolog a reformátor, příznivec Viklefa, který přijel na počátku husitské revoluce do Prahy a stal se jejím významným představitelem.
Někdy je označován za diplomata husitské revoluce.

Payne se narodil ve vesnici Hough on Hill v hrabství Lincolnshire. Studoval na Oxfordské univerzitě, kde získal titul magistra svobodných umění, později se stal představeným koleje St. Edmund’s Hall. V průběhu studia se stal přívržencem reformního učení Jana Viklefa a jeho následovníků - lolardů. Na Oxfordu se spřátelil s českými studenty, mezi kterými byl pravděpodobně i Jeroným Pražský, který přivezl Viklefovy spisy do Prahy. V letech 1410 - 1412 byl iniciátorem korespondence mezi anglickými lolardy a Janem Husem. V roce 1413 byl v procesu s lolardem Johnem Oldcastlem obviněn z kacířství, proto musel z Anglie uprchnout. Krátký čas pobýval u valdenských v Porýní, ale již v únoru 1415 dorazil do Prahy. S Husem se tak osobně nesetkal, protože přijel až po jeho odchodu do Kostnice.

V Praze byl vřele přijat a okamžitě se zapojil do reformního hnutí, především svým působením na pražské univerzitě. Spolupracoval s německými mistry z okruhu Mikuláše z Drážďan, s kterými podporoval Jakoubka ze Stříbra v jeho úsilí při zavádění přijímání podobojí. V roce 1417 byl na univerzitě přijat za člena profesorského kolegia. Do měšťanského a univerzitního husitismu vnášel prvky lidového valdenství a lolardství. Stal se významnou teologickou autoritou, jeho schopností začali husité využívat i v diplomatických službách (kromě angličtiny ovládal latinu, němčinu a francouzštinu). V roce 1420 byl v poselstvu na obranu kalicha ke králi Zikmundovi a v roce 1421 byl v poselstvu do Krakova s nabídkou české koruny polskému králi Vladislavovi. Ve stejném roce stál ve sporu s radikálním Janem Želivským na straně rektora univerzity Jakoubka ze Stříbra, ale později se přiklonil k táborské teologii.

V roce 1429 pronesl při přijetí husitské delegace Zikmundem v Bratislavě projev, ve kterém srovnal pomíjivou moc světského panovníka s nepřemožitelnou Pravdou Zákona Kristova. Heslo „Pravda vítězí“ se stalo heslem české reformace. V roce 1431 byl členem druhé delegace k polskému králi a na pražské synodě se zasadil o usmíření pražských a táborských kněží. V srpnu 1432 zastupoval sirotky na Kutnohorském sněmu. Byl zvolen jedním ze čtyř hlavních řečníků husitské delegace na Basilejském koncilu (společně s Janem Rokycanou, Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova a Oldřichem ze Znojma), kde v roce 1433 obhajoval článek o kněžské chudobě a světském panování církve. Svou disputaci vedl na koncilu proti hlavnímu papežskému mluvčímu, obratnému řečníkovi Janu Palomarovi, který byl auditorem soudního dvora papežské kurie. Jeho obhajoba třetího artikulu byla brilantní, svými odbornými znalostmi a řečnickým umem svého oponenta zaháněl do úzkých. Zástupci anglického národa požadovali, aby byl zbaven ochrany koncilu, tyto požadavky však vyslyšeny nebyly. Po návratu do Prahy se účastnil dalších jednání s představiteli koncilu a snažil se zastavit rozkol mezi husitskými bratrstvy. Tento rozkol vyvrcholil v bitvě u Lipan, které se Payne zúčastnil v sirotčím vojsku. Padl do zajetí, ale byl vykoupen svými příznivci z okruhu táboritů.

Po vyhlášení kompromisních Basilejských kompaktát se v roce 1436 podřídil Rokycanovu vedení církve podobojí. Za to byl kritizován tábority. Nově zvolený král Zikmund ho pronásledoval, označil ho za kacíře a jako cizince vypověděl ze země. Payne hledal útočiště u husitů v jiných městech (Klatovy, Žatec). Právě na cestě do Žatce byl zatčen katolickým pánem z Gutštejna, který ho dva roky věznil na hradě Rabštejn a snažil se ho vydat za vysoké výkupné papežské kurii nebo anglické inkvizici. Pomohli mu opět táborité, kteří ho vykoupili ze zajetí (ze sbírky od měst táborského svazu). Po Zikmundově smrti v roce 1437 se vrátil do služeb husitské konzistoře a opět byl prostředníkem mezi husitskými skupinami, tentokrát mezi Janem Rokycanou a táborskými teology. Do Prahy se vrátil až v roce 1448 s Janem Rokycanou, se kterým se velmi spřátelil. Rokycana mu zajistil umístění v Emauzském klášteře na Slovanech.

Poslední velkou diplomatickou službu vykonal v roce 1451 při cestě do Konstantinopole k představitelům východní - pravoslavné církve, u kterých husité hledali především podporu pro nového arcibiskupa Jana Rokycanu, jehož volbu papež neuznal. Jednání byla přerušena z důvodu tureckého obležení Konstantinopole. Poslední roky života strávil Payne v Emauzích, kde se sblížil s hospodářským správcem Bratrem Řehořem, kterého pravděpodobně podpořil v jeho záměru odejít z Prahy a založit Jednotu bratrskou.

Dílo
Je autorem mnoha polemik, obran, disputací, výkladů, protokolárních zápisů a traktátů
Tractatus de necessitate absoluta eveniencium
Intimatio contra positionem de natura universalium Nicolai de Stoiczin

Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích

Mistr oxfordské univerzity, od studií rozhodný příznivec Viklefa i jeho učení a postupně i přívrženec lolardů. Když začali být lolardi tvrdě pronásledováni, byl donucen z Anglie uprchnout. Cílovou stanicí jeho exilu se staly Čechy, kde měl spoustu přátel mezi českými absolventy Oxfordu. V Praze se objevil až po Husově odchodu do Kostnice a v roce 1417 byl přijat na pražskou univerzitu. Své uplatnění, které bylo blízké jeho názorové orientaci, nalezl v nezištné službě husitská revoluci. Po celou dobu revoluce, jejímž věrným zastáncem se stal, pracoval Petr v diplomatických službách a též jako významný mluvčí revoluce. Stál vždy na straně odpůrců jakéhokoli sbližování s římsko-katolickou církví. V r. 1420 se zúčastnil jednání se Zikmundem, o rok později byl členem poselstva k polskému králi. V listopadu následujícího roku se stal jedním ze 4 duchovních správců pražského souměstí. V červnu 1423, kdy probíhalo hádání husitských kněží na Konopišti, se mezi pražskými laickými rozhodčími objevili mj. Smil Holický ze Šternberka a Šimon od Bílého lva. Poradcem těchto dvou rozhodčích ve věroučných otázkách byl právě Petr Payne. Dne 25. března 1424 se pravděpodobně také opět objevil na jednáních s polským králem, na nichž byly předneseny požadavky týkající se další Korybutovy mise a přímluvy Vladislava Jagellonského, aby se jednání se Zikmundem odehrálo na domácí půdě. Když se po bitvě u Ústí nad Labem opět rozhořely spory mezi husitskými frakcemi a Payne poznal, že Korybut v součinnosti s Janem Příbramem odmítá táborské viklefské odchylky, také on se stal jedním z iniciátorů dlouholeté nastávající nesmiřitelné polemiky. Payne se dvakrát ostře střetl i s Příbramem, a to při vánočních disputacích roku 1426 a pak ještě 05.03.1427, kdy demagog Příbram odmítaje Paynovy zásluhy pro věc revoluce, neustále připomínal jeho národnostní původ a načichlost radikálním husitismem s pachutí viklefismu. Spor s Příbramem vyvrcholil na přelomu září a října 1429, dá se říci vítězstvím oxfordského mistra. Dne 29.12.1427 se Petr Payne účastní dalšího hádání na Žebráku mezi husitskou a katolickou stranou. Ironií osudu byl jedním z jeho protivníků na bohosloveckém klání za katolickou stranu i Šimon z Tišnova, expřítel Husův.

V lednu 1429 se měl uskutečnit sjezd v Českém Brodě, jehož hlavním bodem jednání se mělo stát vyslání poselstva k Zikmundovi a Petr Payne měl být mluvčím za stranu husitskou. V dubnu 1429 byl účasten těmto jednáním se Zikmundem v Bratislavě, kde na něm ležela hlavní zodpovědnost. Zde na sebe upozornil významným projevem na téma “Pravda vítězí“, v němž dal do protikladu pomíjivou slávu světského panovníka a věčnou boží Pravdu Kristova zákona. V lednu 1430 se zúčastnil táborské synody, kde spolu s Mikulášem z Pelhřimova stanovili závazné články a definovali zásady působení husitských kněží v utrakvistických regionech. V dubnu 1431 byl členem druhého poselstva k polskému králi, jako jeho ideologický poradce. Na chebských jednáních v květnu 1432 zastupoval sirotčí svaz a v srpnu 1432 byl delegován rovněž za sirotky na sněm do Kutné Hory. V roce 1433 se účastnil jednání na koncilu v Basileji, kde mu jako členu husitské delegace připadl důležitý úkol při obhajobě pro církev tak nebezpečného a citlivého artikulu, který se týkal zákazu jejího světského panování. Bylo to jakési ocenění jeho velkého řečnického umění a jeho intelektuální převahy, kterou osvědčil při mnoha polemikách, jichž se zúčastňoval. Petrova obhajoba tohoto artikulu naháněla představitelům koncilu hrůzu z důsledků uplatnění tohoto artikulu v praxi. Na koncilu v Basileji neúspěšně prosazoval, aby jednání mohla být přítomna i širší veřejnost. Zástupci anglického národa naopak požadovali, aby byl Payne zbaven ochrany koncilu. Tak ho příslušníci jeho národa nenáviděli. Ze zmínky pocházející z května 1433 se dozvídáme o tom, jak Payne svojí domluvou na radnici Nového Města protestoval proti atakům novoměstských radikálů vůči Basilejským vyslancům a v červnu již zastupoval táborské bohoslovce na sněmu v Praze. Na památném svatomartinském sněmu téhož roku, kde se jednalo o přijetí okleštěného znění 4 artikulů v podobě kompaktát, Payne, který byl nekompromisním zastáncem původního znění, vyvolal hádku se svým odvěkým rivalem Příbramem. Tento smrtelně vážně míněný spor musel zažehnat až zemský správce Aleš Vřešťovský, který do Karlovy koleje přišel s katem. Tyto události, dláždící cestu k lipanskému peklu, jistě Petr Payne sledoval s velkým znepokojením a obavami o osud ideálů revoluce, kterým obětoval celé své působení v husitských Čechách.

Svým názorovým pojetím revoluce se nejvíce blížil táborskému proudu, ale bitvy u Lipan se účastnil na straně sirotků. Jen zázrakem nepřišel o život a ze zajetí musel být vykoupen. Jaké obrovské autoritě se těšil, dokládá mj. skutečnost, že na říjnovém sněmu v roce 1434 byl určen jakýmsi arbitrem, který měl rozhodovat věroučné spory a ještě na jednáních se Zikmundem v dubnu 1435 hájil zájmy radikálního křídla. Na zářijovém sněmu o rok později však s odvoláním se na Husa i Viklefa se paradoxně svým rozhodčím výrokem proti radikálním táborským kněžím postavil na stranu Jana Rokycany. V dubnu 1437 byl Zikmundem vypovězen ze země, ale tohoto příkazu pravděpodobně neuposlechl a pouze se ukrýval u svých přátel. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let byl účastníkem série jednání mezi tábory a Rokycanovou stranou, kde již hájí zcela jeho zájmy. Ještě v r. 1451 jej Rokycana vyslal do Cařihradu a pověřil poselstvím, jež bylo ze strany husitských Čech poslední snahou o navázání styků s východní církví.

Země v srdci Evropy: české země do roku 1526 v kontaktu s ostatní Evropou
Od autorů: Martin Pitro,Petr Vokáč

V době pobytu v Emauzském klášteře (Benediktini) se spřátelil s bratrem Řehořem (zakladatel Jednoty bratrské), s Petrem Chelčickým a Martinem Lupáčem.