Generál Radola Gajda, rodným jménem Rudolf Geidl (14. února 1892 Kotor – 15. dubna 1948 Praha) byl český voják, jeden z hlavních velitelů československých legií v Rusku, krom toho v letech 1918-1919 bojoval na straně ruských bělogvardějců admirála Kolčaka, 1918–1919 zastával významný post v armádě admirála Kolčaka); meziválečný československý politik.

Narodil se v rodině rakousko-uherského šikovatele Geidla a černohorské šlechtičny a dostal jméno Rudolf. Po přestěhování na Moravu čtyři roky studoval na gymnáziu v Kyjově na jižní Moravě, ze školy odešel a vyučil se drogistou. Brzy vstoupil do armády a na počátku první světové války rukuje jako rezervní poručík. Přeběhl na druhou stranu a vstoupil do černohorské milice. V Srbsku si změnil jméno z Rudolf Geidl na slovansky vhodnější Radola Gajda. Od samého počátku zajetí se vydával za lékaře, ačkoliv byl prodavačem v obchodě s drogistickým zbožím. Během války ale jeho tvrzení nebyl schopen nikdo vyvrátit. Po porážce černohorské armády se na falešný pas dostal do Ruska, slouží jako mladší plukovní lékař u 3. srbského pluku. Po rozprášení srbské divize se nahlásil do československého vojska. Jako ruský legionář prakticky velel celému jižnímu úseku naší brigády v bitvě u Zborova 2. července 1917. V květnu 1918 velel 7. střeleckému pluku, se kterým dobyl Mariinsk a Novonikolajevsk. Stává se velitelem východní skupiny. 11. července 1918 dobývají Irkutsk. V září 1918 byl povýšen na generálmajora, donutil ke kapitulaci bajkalskou flotilu a dobývá Jekatěrinburg. Zasloužil se o transport legionářů přes transsibiřskou magistrálu a Vladivostok do Československa. Byl v úzkém styku s admirálem Kolčakem, který dokonce Gajdu navrhl, přes zděšení svých spolupracovníků, jako velitele operace na dobytí Moskvy.

Po návratu z Ruska (1920) vystudoval francouzskou Vysokou válečnou školu v Paříži, mezi lety 1922 až 1924 velel 11. pěší divizi v Košicích, kde byl i úspěšným organizátorem kulturního a politického života - dodnes je po něm pojmenován pramen minerální vody „GAJDOVKA“ vyvěrající v rekreační zóně Košic. 1. prosince 1924 se stal členem hlavního štábu čs. armády, 20. března 1926 se stal na dva měsíce jeho náčelníkem. Paměti, které tehdy vydal, věnoval symbolicky A. Jiráskovi, ale neopomněl v nich zdůraznit hrdinskou úlohu T. G. Masaryka při formování legií přímo v Rusku v letech 1917 a 1918.

V létě 1926 stanul generál Gajda před soudem za údajnou vlastizradu, byl podezříván z přípravy převratu v době všesokolského sletu. Celý proces se však změnil ve směšnou frašku. Svědci si u soudu protiřečili a za své křivopřísežnictví byli také soudem potrestáni. Nicméně Gajdovi, ač byl zcela zproštěn všech obvinění, nebyla vrácena generálská hodnost, byl degradován na vojína a propuštěn z armády. Celý proces později vstoupil do dějin jako tzv. Gajdova aféra. Spekulovalo se o tom, že proces byl výsledkem intrik Edwarda Beneše, který se snažil ve vícero případech nekalým způsobem odstranit ‚příliš‘ populární osobnosti, které by mohly ovlivnit jeho mocenské postavení. Následkem této aféry vstupuje Radola Gajda do politiky, byl do ní vlastně nedobrovolně vehnán.

Stal se předsedou (vůdcem) Národní obce fašistické, hnutí organizovaného po vzoru italského fašismu s obdobným politickým programem až na výraznější antisemitismus, v jejímž čele zůstal až do její integrace do Strany národní jednoty v roce 1939.

Oženil se s Ekaterinou Permjakovou (nar. 1903); 31.3.1920 se jim narodil syn Vladimír (Ivann) a 27.11.1921 Jiří (Georgij).

V parlamentních volbách v roce 1929 byl zvolen do Národního shromáždění ČSR za Ligu proti vázaným kandidátním listinám (utvořila ji Národní obec fašistická a některé další nacionalistické skupiny). Vstoupil jako hospitant do poslaneckého klubu Hlinkovy slovenské ľudové strany. O mandát přišel nálezem volebního soudu v prosinci 1931. Do parlamentu se vrátil v parlamentních volbách v roce 1935, nyní za samostatně kandidující Národní obec fašistickou. Mandát si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž ještě v prosinci 1938 přestoupil do poslaneckého klubu nově utvořené Strany národní jednoty.

V noci z 21. na 22. ledna 1933 sedmdesát příslušníků Národní obce fašistické pod vedením Ladislava Kobsinka zaútočilo na vojenská kasárna v Židenicích. Útok byl za pomoci četnictva odražen a celý tzv. Židenický puč zlikvidován. V souvislosti s pokusem o puč byl 23. ledna zatčen i Radola Gajda. Přes silný politický tlak na odsouzení Gajdy byl soudem osvobozen, protože mu nebyla dokázána účast na řízení puče. Na podnět Kanceláře prezidenta republiky vyslovilo s rozsudkem nesouhlas vrchní státní zastupitelství a požádalo o jejich přezkoumání Nejvyšší soud. Ten, přestože nebyly získány nové důkazy, odsoudil Gajdu k šestiměsíčnímu vězení. Národní obec fašistická byla sice nepovedeným pokusem o puč zdiskreditována, ale Gajda se ověnčil aureolou mučedníka, který trpěl nevinně.

V období Mnichovské krize se angažoval ve prospěch obrany ČSR a těžce nesl zradu spojenců. V době 2. republiky byl funkcionářem pravicové Strany národní jednoty. V březnu 1939 společně s dalšími krajně pravicovými organizacemi (Vlajka, Akce národní obrody), ale i některými členy z řad bývalé agrární a sociálně demokratické strany, vytvořil Český národní výbor, do jehož čela se nechal dosadit, což měla být podle představ aktérů budoucí vláda protektorátu. Český národní výbor pak vydal veřejné prohlášení: „Národě Český!

V této těžké době ustavil se ze všech složek našeho lidu Český národní výbor. Tento výbor nepozůstává z žádných politiků a sleduje cíl, jednak upraviti poměr našeho lidu v přítomné těžké době k Německé říši, jednak z jednodušiti a usnadniti hospodářský, kulturní a sociální život v poměru k říši Německé. Funkce tohoto přípravného výboru spočívá v tom, aby byla definitivně odstraněna dosavadní ničím neodůvodněná zatrpklost k Německé říši. Náš národ žil po staletí v nejtěsnějších kulturních a hospodářských vztazích s německým národem, tak, jak cestu k tomu započal první a největší náš světec sv. Václav. Funkce Českého národní výboru bude proto směřovat k tomu, aby náš národ šel opět touto starou a osvědčenou cestou a aby sledoval myšlenku českých králů, kteří dovedli vždy najíti dobrou cestu k německému národu a získali dokonce v německém politickém světě vynikající postavení českému národu. Tím více musí nyní náš český lid se snažit, aby se vpravil do hospodářského organismu střední Evropy. Český národní výbor je přesvědčen, že zmizením škůdců našeho národa a ztrátou jejich politické moci cesta k přátelskému soužití s německým národem na poli kulturním, hospodářském a sociálním není již ničím brzděna. Jeho snahou bude, aby oba národy, jak německý, tak český, dospěly k úplnému vzájemnému pochopení a upevnily mezi sebou přátelskou soudržnost ve všech naznačených směrech.“

Gajda ještě 15. března navázal v Praze styk s německým generálem von Gablenzem, kterému se představil jako předseda Českého národního výboru a slibil mu loajalitu a spolupráci. Teprve na zákrok prezidenta Háchy, který vyložil Němcům situaci, že Gajda a jeho výbor nepožívají jeho důvěru, přestali Němci s Českým národním výborem komunikovat. Po této události, po dohodě se státním prezidentem Háchou, převedl většinu členstva do řad Národního souručenství. To u českých fašistů vedlo k protigajdovské opozici, neboť ti tuto protektorátní instituci (zahrnující 99 % občanů Protektorátu) odmítali uznat a bojovali proti ní.

Za německé nacistické okupace finančně pomáhal českým letcům prchajícím do zahraničního odboje, intervenoval ve prospěch některých perzekvovaných osob a odmítal spolupráci s Němci či věděl o odbojových aktivitách svého syna. Po popravě odbojáře Bohuslava Seluckého přijal se svou manželkou Seluckého dceru za schovanku. Při oslavě padesátin v únoru 1942 vyzýval své příznivce, aby nespolupracovali s německými okupanty.

Za okupace se Gajda nijak výrazněji neangažoval. Čeští fašisté vytvářeli a rušili jednu organizaci za druhou, ale to vše šlo mimo něj. Vědělo se o jeho rozporech s E. Moravcem, které ovšem měly dávné kořeny (Moravec proti němu svědčil v roce 1926 jako korunní svědek v tzv. Gajdově aféře). Naposled ho Moravec vyhledal ještě 4. května 1945 s nabídkou, aby Gajda vyjednával se západním velením, když se s nepořízenou vrátila protektorátní delegace vyslaná K. H. Frankem. Gajda odmítl - měl despekt k Moravcovu kolaborantství a věděl, kdo ho poslal.

Gajda byl 12. května 1945 uvězněn a v roce 1947 odsouzen na dva roky. V odůvodnění rozsudku se neobjevilo nic, co by svědčilo o jeho kolaboraci s nacisty, odsouzen byl za svou činnost v době druhé republiky, propagaci českého fašismu a přijetí funkce v Českém národním výboru. Prokurátorem v jeho případě byl Josef Urválek. Po započítání doby vyšetřovací vazby byl ihned propuštěn. Ve vazební věznici byl týrán, vinou krutého zacházení prakticky přišel o zrak. Zemřel 15. dubna 1948.

Narozen 14. února 1892 jako Rudolf Geidl. Po vypuknutí války mobilizován do rakousko-uherské armády; v září 1915 se mu podařilo u Višegradu dezertovat a pod změněným jménem Radola Gajda vstoupit do černohorské armády. Po porážce Černohorců se díky falešnému lékařskému pasu dostal přes Francii do Ruska, kde v březnu 1916 vstoupil do srbské I. dobrovolnické divize jako kapitán zdravotnictva. Od září do října 1916 se účastnil bojů v Dobrudži, poté podal žádost o propuštění za účelem vstupu do čs. legií. Od ledna 1917 zařazen do 2. čs. střel. pluku, kterému souhrou náhod velel jako dočasný velitel v bitvě u Zborova. Od března 1918 jmenován velitelem 7. čs. střel. pluku, se kterým zahájil v květnu boj proti bolševikům. Po vítězném tažení v oblasti Bajkalu byl ve svých šestadvaceti letech povýšen v září do hodnosti generálmajora a jmenován velitelem II. čs. střelecké divize, se kterou v prosinci 1918 obsadil bolševiky silně bráněný Perm. Od ledna 1919 obdržel od ministra vojenství gen. Štefánika dovolenou s povolením vstupu do ruské národní armády; stal se velitelem permské severní armády, jedné ze tří protibolševických armád. Po mnoha vítězstvích se dostal do sporu s vrchním vladařem Kolčakem; v červenci Gajda na funkci v ruské armádě rezignoval. Po nezdařeném protikolčakovském převratu ve Vladivostiku v listopadu 1919 se vrátil do vlasti.
V letech 1920 až 1922 studoval na Vysoké škole válečné v Paříži, poté jmenován velitelem 11. pěší divize v Košicích. Od prosince 1924 jmenován I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu, od března 1926 zastupujícím náčelníkem Hlavního štábu. V červenci 1926 nepodloženě obviněn ze špionáže ve prospěch bolševiků a postaven mimo službu. Všechna obvinění se Gajdovým obhájcům podařilo vyvrátit, nicméně státní moc (Masaryk, Beneš) nechtěla přiznat pochybení a proto byl Gajda degradován a propuštěn z armády. V lednu 1927 vstoupil do krajně pravicové Národní obce fašistické a zakrátko zvolen jejím vůdcem; od roku 1935 poslancem za NOF. V roce 1938 čs. fašisté přestávají být opoziční stranou a žádají rozhodnou obranu ČSR proti nacismu. Za okupace Gajda po dohodě s prezidentem Háchou převedl členstvo NOF do Národního souručenství, stáhl se z veřejného života a zapojil se do protinacistického odboje (spolupráce s premiérem Eliášem, podpora sovětské zpravodajské skupiny Radoslava Seluckého atd.). Přesto byl v květnu 1945 zatčen a obviněn z kolaborace. V květnu 1947 byl fakticky osvobozen; Národní soud mu vyměřil jen symbolický trest pokrývající dvouletou vazbu, která se však nevratně podepsala na Gajdově zdravotním stavu. Zemřel necelý rok po propuštění, 15. dubna 1948.