Bývalá zájezdní hospoda, vystavěná roku 1824 Josefem Steidlerem na rozvalinách opuštěné maloskalické tvrze při nově postavené císařské silnici, je široký kamenný jednopatrový dům s klasicistní úpravou průčelí, krytý taškami. Na dvoře stávala na čtyřech mohutných kamenných sloupech otevřená kočárovna s dvěma vjezdy a s maštalí pro dvacet koní. Roku 1836 přistavěl Josef Steidler k přední části hostince nad kočárovnou sál a na žádost nově založeného Jiřinkového spolku jej věnoval Jiřinkovým slavnostem.
V roce 1836 provedl Josef Steidler další rozsáhlé úpravy přilehlých zařízení svého hostince, přestavěl maštale, kůlny, lednice a nad Úpou postavil prosklený zahradní pavilon s výhledem k městu.
Na začátku druhé poloviny 19. století začala obliba hospody slábnout vlivem zahájeného provozu na železniční trati z Josefova do Malých Svatoňovic a později do Trutnova, a když začal provoz na trati Choceň-Náchod-Vratislav, prodal zakladatelův syn Václav Steidler 30. listopadu 1877 hostinec jeptiškám řádu Uršulinek, vypovězeným ze slezské Svídnice. Slavná česká hospoda byla postupně upravena v klášter s německým výchovným ústavem a školou. Od ulice ho dělila vysoká zeď, byla přistavěna budova nad řekou a nad bývalou věží a sklepením tvrze nedaleko mostu přes řeku postavena roku 1888 kaple. V lednu roku 1919 koupil od řádu klášter včetně bývalého Šteidlerova hostince továrník Zdeněk Böhm. Ve dvacátých letech dal kapli zbourat, přistavěl mohutnou věž spojující dvě dosud samostatné budovy a celý objekt přestavěl v rozsáhlé pohodlné podnikatelské sídlo.
Po druhé světové válce změnil celý komplex budov několikrát majitele, až ho jako znárodněný majetek převzal textilní závod TIBA 03 v České Skalici. Vlastní budova Steidlerova hostince se po nákladné rekonstrukci a adaptaci pro účely Muzea Boženy Němcové stala majetkem města. Zmíněná rekonstrukce byla 27. května 1962 zakončena slavnostním otevřením muzea u příležitosti 100. výročí úmrtí Boženy Němcové, připomínaného tehdy jako světové kulturní výročí. Budova bývalého hostince včetně Jiřinkového sálu byla pietně upravena, z bývalé kočárovny v přízemí vznikla výstavní síň a po vybourání klášterní zdi mezi muzeem a farou byl založen Jiřinkový park. V roce 1970 byl v parku u příležitosti Jiřinkových slavností odhalen bronzový pomník sedmnáctileté Barunky Němcové-Panklové, dílo akad. sochařky Marie Uchytilové-Kučové, aby připomínal Barunčinu účast na prvním Jiřinkovém bále roku 1837.
Po dohodě města s tehdejším národním podnikem Tiba Dvůr Králové nad Labem začal tento významný textilní podnik v roce 1980 adaptovat budovu bývalého kláštera nad řekou pro účely Textilního muzea, které čekalo řadu let na vhodné umístění a bylo nevhodně „uloženo“ v provizorních prostorách závodu na Slovanech ve Dvoře Králové nad Labem. Bylo šťastným řešením, že mohly být ohrožené sbírky postupně zachraňovány. Otevření Textilního muzea, partnersky úzce spojeného se sousedním Muzeem Boženy Němcové, bylo připravováno k 150. výročí založení českoskalického závodu TIBA 03 (první přádelny bavlny na Náchodsku). Celé nově upravené muzeum však nemohlo být k tomuto výročí otevřeno, protože 28. prosince 1986, těsně před plánovaným otevřením, způsobila technická závada na nově instalovaném elektrickém kabelu zkrat a obě sousedící muzea nešťastně vyhořela. K zmíněnému výročí bylo symbolicky na krátkou dobu otevřeno jen nepoškozené křídlo Textilního muzea nad řekou včetně nové galerie akad. malířky Julie W. Mezerové. Obě muzejní budovy byly velmi rychle spojeným úsilím města, textilního podniku TIBA a všech pracovníků obou muzeí za tři a půl roku opraveny a po reinstalaci a instalaci expozic na počátku turistické sezóny v květnu 1990 slavnostně otevřeny. Obě muzea od té doby úzce spolupracují a společně slouží odborné i turistické veřejnosti.

Steidlerova kovárna byla původně jednopatrová barokní budova postavená pro poskytování služeb v zájezdním hostinci, později však upravena jako měšťanský dům v empírovaném slohu.

O vzniku a zániku Jiřinkových slavností v České Skalici

Od roku 1837 až do roku 1846 pořádány bývaly v České Skalici tak zvané „Jiřinkové slavnosti“. Spočívaly v tom, že každoročně v měsíci září byla zde konána výstava jiřinek v královehradeckém kraji vůbec a na Skalicku zvláště ze semenáčů vypěstovaných, z nichž uznané za nejkrásnější dostávaly ceny. Výstavy ty odbývaly se ve Skaličce, vsi to od města České Skalice jenom řekou Úpou oddělené, v sále tehdy proslulého hostince „U Bílého lva“, jenž náležel Josefu Steidlerovi. Výstavě, na niž sjížděli se všichni přátelé a pěstitelé květin z hradeckého kraje a z Kladska, následovala hostina a potom večer ples. „Jiřinkové slavnosti“ těšívaly se veliké oblibě, tak že některé tehdejší české i zahraniční listy přinášely o nich nadšené zprávy. Na český lid na Skalicku i v celém hradeckém kraji, protože kde kdo se zvědavostí a účastí je sledoval, měli patrně zušlechťující vliv. Budily a vychovaly v něm trvalou lásku ku pěstování květin, která se tam doposud jeví. Po padesáte let byly na zahradách stopy a vlivy zašlých „jiřinkových slovností“ zřejmé. V srpnu a v září všude bylo viděti milé ty podzimní růže kvésti. Dnes slavnosti ty náležejí vzdálené minulosti. Účastníci jejich již úplně vymřeli, pamětníci pak jeden za druhým mizí. „Jiřinkové slavnosti“ začínají býti předmětem kulturních pojednání a historických úvah. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jako chlapec a jinoch slýchal jsem o nich vyprávěti jejich účastníky, měl jsem často příležitost poslouchati také o hlavních jejich pořadatelích. Na základě těchto sdělení a na základě zpráv „o jiřinkových slavnostech, do paměti knih na Skalicku zapsaných, a pak dle aktů z archivu rodiny Steidlerovy, jež mně laskavě k nahlédnutí zapůjčil dávný můj přítel p. Karel Pýro, c. k. vrchní poštmistr v České Skalici, umím pověděti některé podrobnosti k dějinám této zvláštní a zajímavé slavnosti. Zejména pokud se týkají zapomenutých a nejvíce a nejplatněji při nich zúčastněných osob. Také budova, kde se konávaly, zasluhuje vylíčení.
V prvním desetiletí minulého století přivandroval do Skaličky r. 1789 rodilý kovářský tovaryš Josef Steidler, pocházející z krkonošské Svobody (Freiheitu), a byl přijat do díla v tamní panské kovárně. Statný kovář záhy zde zdomácněl. Rychle se počeštil a byl stejně obratný v řemesle jako v životě, ve 23. roce svého věku byl již panským kovářem ve Skaličce sám a bral si za choť Rozálii, dvacetiletou dceru skalického měšťana Františka Rinta z č. 187. Byl to dobrý, přičinlivý a podnikavý muž, brzy těšící se všeobecné přízni a důvěře. Štěstí z cesty se nikdy nevyhnul, anobrž při každé příležitosti dal se jím obdařiti. Lidé mu přáli, zejména panští zřízenci z velkostatků Kateřiny Vilemíny, vévodkyně Zaháňské, jíž tehdy Náchodsko náleželo. Byl s nimi ve přátelském styku, tak že kupř. ratibořickému štolbovi Josefu Panklovi, otci Boženy Němcové, byl při jeho sňatku dne 7. srpna 1820 ve Skalici svatebním svědkem a rodina jeho s rodinou Panklovou napotom udržovala stálé přátelské styky. Josef Steidler byl nejenom dokonalý řemeslník, byl také znalcem dobytka a jeho nemocí, jež dovedl rozpoznati a léčiti, pročež býval také hledaným „kuršmídem“. V každém ohledu dovedl všeho kolem sebe využitkovati a nějaký zisk pro sebe ze všeho si zjednati. Lenivého ducha a pohodlného těla nebyl nikdy a kuráž nescházela mu také. Když počátkem let dvacátých minulého století moderním způsobem vystavena byla císařská silnice pražsko-vratislavská a když vedena byla na Náchod z Hradce přes Jaroměř a Skalici zrovna vedle panské kovárny ve Skaličce, tu mistr Josef Steidler od kovadliny odveden byl za „šenkýš“. Nová, široká a pohodlná silnice s důkladnými mosty, proud pocestných, formanů i kočárů z Hradce na Náchod a dále do Kladska putujících, rázem odvedla ze staré zemské stezky přes Slavětín ku Provodovu sem na cestu vinoucí se přes Skalici, kde následkem toho povstaly také nové poměry.
V panské kovárně ve Skaličce měli pořád plné ruce práce s kováním koní a správkami všelijak porouchaných povozů. A při tom na opravy čekající, panstvo, formami i služebnictvo jednomyslně toužili po nějaké dobré hospodě, jaké na blízku nebylo. Této potřebě mistr Steidler, jakmile ji vystihl, ihned hleděl vyhověti. Okamžitě poznal a pochopil, že by mu dobrý hostinec na hlučné silnici uprostřed mezi Náchodem a Jaroměří daleko více a při pohodlnějším zaměstnání vynášel, nežli co získal s kladivem v ruce při výhni a kovadlině v učouzené kovárně. Tady musel bušiti a na hospodě by jen čepičku smekal, hosty vítaje.
Zrovna vedle panské kovárny a poblíže farního kostela ve Skaličce při nové císařské silnici nacházela se smutná rozvalina „starého zámku“, v němž druhdy pánové na Skaličce sídlívali. Když páni Otmarové z Dohalic r. 1573 Skaličku prodali rodu Smiřických, kteří ji k panství náchodskému přivtělili, byl zámeček ve Skaličce zapomínán, vrchností neužíván, proto pustl, až r. 1717 byl zbourán a staviva z něho použito jednak na přestavbu dvora, který tehdáž vyhořel.
„Starý támek“ zůstával napotom po sto let zříceninou, až mistr Josef Steidler, spekulující a svého lepšího vyhledávající, r. 1824 z plochy její 618 sáhů zakoupil a postavil zde zrovna při nové silnici a 8 sáhů, 4 střevíce široký jednopatrový, taškami krytý tajemný dům, novou hospodu, která v obci Skaličce dostala popisné číslo 47. Na dvoře jejím byla na čtyřech mohutných kamenných sloupech otevřená kůlna, maštale se stáními pro 20 koní, měla dva vjezdy, 18 loket hlubokou studnu a pumpou na dvoře a dále na třech zděných škarpách zahradu pro zeleninu a květiny. Cena reality té byla r. 1826 znalci odhadnuta na 6126 zl. kon. mince.
Z mistra kováře Josefa Steidlera stal se hostinský, který se do změny té rychle vpravil a novou svou hospodu nazval „U Bílého lva“, čímž míněn byl lev český, který namalovaný na obou stranách plechové desky houpal se na železném ráhně nad vrcholem do hostince ze silnice. Na bývalé smutné rozvalině „starého zámku“, kde prý strašívalo a kolem níž bylo hrůza jíti, rázem nastal nový život. Formanské vozy, panské kočáry i pocestní pěšky po císařské silnici putující se zde zastavovali, obědvali tady, nocovali zde, tak že panoval tu ruch od časného rána do pozdní noci a podnikavý hostinský brzy ucítil potřebu nového dalšího podnikání. Pro potahy hostí svých potřeboval oves, seno a slámu, jež musil kupovati a draho platiti. Proto r. 1828, když si finančně drobet pomohl, zakoupil v České Skalici hospodářství Václava Kuťáka s obytným domem č. 43. v rynku, se spáleništěm po stodole a se 16 jitry, 516 sáhy pole u Dubna a se 4 jitry, 1286 sáhy luk „pod stavy“ a zaplatil za to 3118 zlatých. Částka z těchto polí prostírala se na zřícenině bývalého skalického hradu, který od časů Koldových byl pobořen. Josef Steidler zříceninu tuto zboural a na konci Starého města Skalice r. 1832 postavil ze staviva takto nabytého důkladnou kamennou stodolu. Tím stal se pamětihodným v dějinách skalických, že obě zříceniny po panských sídlech zdejších rozbořil a prakticky zužitkoval.
Živnost hostinská ve Skaličce šla mu výborně, dobrá pověst o jeho hospodě rychle se šířila a při tom také rostlo jeho „renomé“ jako znamenitého „kuršmída“, který získal si dokonce plné důvěry i přízně majitelky panství náchodského Kateřiny Vilemíny, vévodkyně zaháňské. Za své doby v celé Evropě proslulá dáma tato přivezla si jednoho léta na Ratibořice, kde někdy v červnu a v červenci sídlívala, dva tehdáž modní angorské hedvábné pinčlíky, zvířátka to drahá a vzácné ráce. Snad dárek některého svého ctitele. Psíci ti však najednou byli smutní, nežrali, jenom líně leželi, oči se jim kalily, tak že vévodkyně proto o miláčky své začala se strachovati. Proto sháněla pro ně zvěrolékařskou pomoc. Ale všecky draze placené rady zůstávaly marnými. Až konečně někdo z jejího komonstva ji poradil, aby k nemocným pinčlíkům povolala Steidlera. Stalo se. Steidler přišel do Ratibořic do zámku, pinčlíky, prohlédl a vévodkyni ihned řekl, že je úplně vyléčí, aby si je směl vzít s sebou domů. Když nebylo jiné pomoci, vévodkyně souhlasila a Steidler si miláčky její v panském kočáře dovezl do Skaličky. Zde zavolal podomka Kratěnu, obrovitého člověka a známého koňaře, který v létě v zimě chodil ve vysokých botách, koženkách a v bílém kožiše s tulipány na zádech, a odevzdal mu pinčlíky s příkazem, aby je spolehlivě zavřel někam, odkud by nemohli utéci a by jim nikdo nemohl dát nic žrát. Kratěna ihned porozuměl, o co běží, pinčlíky hodil do kurníka, protože slepice na hřád chodily po bidélkách do oken pod střechou. Tam miláčkové vévodkyně byli asi tři dny ve vězení. Ač ňafali a vyli, žrát nedal jim nikdo nic, jenom vodičku dostali… Měli přísný půst. Avšak čtvrtého dne náhle přijela „k bílému lvu“ vévodkyně své miláčky navštívit a pozeptat se, jak se jim vede.- „Tuze výborně!“ sděloval rozumný kuršmíd. „Teď se právě koupají,“ dodal. „Kratěna je hned přinese!“
Podomek zatím dal pinčlíky do vysokého škopka, napumpoval na ně vody, koštětem je v lázni té pěkně vyplavil a potom v koňské dece je vévodkyni přinesl. Vyhladovělí pinčlíci, jimž docela nic nescházelo, nežli že byli přecpáni a mazlením unaveni, spatřivše svou paní a slyšíce její hlas, hned jako diví na ni se radostně vrhli, jali se na ni skákati, že ji drahou robu poškubali, obíhali ji, vesele štěkali, tak že vévodkyně všecka potěšena, jak je Steidler rychle a dokonale vyléčil, nemohla najíti dosti slov uznání a vděku pro jeho zvěrolékařskou dovednost. Steidler chválu její vážně poslouchal, hlavou při tom přikyvoval a svědčil pravdivosti jejích slov, že se zvířatům musí umět rozumět. - Od té doby požíval u vévodkyně obzvláštní přízně.
Když stavěli Skaličkou novou císařskou silnici a Josef Steidler stal se zde z kovářského mistra slavným hostinským, užíval při skalickém farním chrámu ve Skaličce Pfeiferovské fundace pro kněze deficienty František Hurdálek. Sídlil mezi kostelem a „starým zámkem“ ve zvláštní typické budově, která v tehdejší své podobě doposud stojí a nazývá se „malá fara“. František Hurdálek narodil se zde 6. května 1790 ve Studnicích u České Skalice a na kněze vysvěcen byl v Hradci Králové r. 1814. Jsa však útlé, vysoké postavy a slabého zdraví, musil se účasti v duchovní správě vzdáti a jako kněz deficient uchytil se za fundatisku do Skaličky. Povinností s fundací tou spojených neměl žádných jiných, nežli v neděle a svátky o 9. hodině sloužiti mši svatou a dle okolností farnímu duchovenstvu vypomoci.
Byl to ušlechtilý, spanilomyslný muž, kněz toho slova v pravém smyslu v ohledu každém a při tom horlivý český vlastenec. Nemaje „na malé faře“ ve Skaličce valného zaměstnání duchovního, obíral se v létě pěstováním květin a ovocného stromoví a v zimě vázal knihy.
Když kovář Steidler větší část rozvalin „starého zámku“ zužitkoval pro novou hospodu, vyžádal si Hurdálek zbývající jejich asi třetinu ke své fundaci, dal rozvaliny vybourati, sklepy v ní se nalézající zasypati, na plochu takto získanou dal navézti plodné prsti a zřídil si na ní zahradu, již s dovednou horlivostí a láskou pěstoval, maje v ní květiny, révy, keře angreštu a rybízu, krsky vzácných druhů ovocných atd. Při tom navazoval styky se všemi milovníky květin a stromoví a učil ochotné a schopné k tomu mladíky z farnosti květiny pěstovati, růže očkovati, stromy roubovati i kopulovati. Horlivě budil lásku ke všemu dobrému, krásnému a ušlechtilému. Od něho také můj otec, jako jinoch na zahradě jeho a při něm pracuje, vycvičil se umění zahradnickému, semenářskému i štěpařskému, tak že potom naše chalupa ve Skaličce ve svém čele na rozsáhlé lomenici pokryta byla révou modrého i bílého hroznu, výborné plody štědře nesoucí, před ní v zahrádce vedle jiného kvítí kvetly aurikule, tulipány, voněly růže a fialy a na podzim pestřily se keře jiřinek. Vedle plotů za stodolou rostly maliny, angrešt a rybíz a tvrdým svým lupením ševelil lískový ořech s červenými výlupky. Na sadě měli jsme dvacet druhů pěkně za sebou od sv. Víta do sv. Havla zrajícího ovoce, v jehož středu stávala řada klátků s pracovitými roji včel. Za humny pak na míře pole pěstoval otec nejkrásnější zeleninu. Této ušlechtilé a užitečné zábavě vyučil otce mého František Hurdálek a to nejenom jeho, ale za 25 let v tento způsob vycvičil a vychoval na Skalicku jistě půl sta mladých hospodářů, tak že požehnání Hurdálkova působení, láska ku kvítí, zahradničení a štěpařství až doposud jest na Skalicku patrným, ano namnoze přešlo dědictvím z dědů na vnuky a pravnuky.
Hurdálek žil s novým svým sousedem Steidlerem v nejlepší shodě a když za ním docházeli z celého kraje přátelé květin a stromoví, jichž zde býval nemalý počet, usedali s ním ve Steidlerově hostinci, kde byla vždy k dostání láhev výborného vína rakouského kořene, pro něž si Steidler osobně do vinic do Rakous dojížděl. „U bílého lva“ s nadšením hovořeno o květinách, o ovoci a když hovor o tom došel, povídány bývaly různé noviny, a tehdáž ještě nikomu čerstvý časopis k snídaní nebo nejdéle k obědu, jako nyní, nedocházel, a když vyčerpány noviny z celého světa, přicházely na řadu karty, hlavně špády, bulka, jejímž patronem a protektorem na Hradecku býval profesor Václav Kliment Klicpera, který také do Skalice k „Bílému lvu“ dojíždíval. Na Hradecku, na počest jeho, nazývalo se také denárské eso „klicpera“.
Do Skalice za Hurdálkem sjížděli se přátelé květin a stromoví, k nim záhy přibyl do služeb vévodkyně zaháňské přijatý ratibořický zahradník Bohumil Boose. Sledovali tu spanilý svůj sport s horlivostí přímo vášnivou, jíž neušlo nic, co se v zahradnictví a ovocnictví někde vyskytlo. Proto také nemálo zajímala je tehdy objevivší se nová květina, podzimní růže. Vrchní panství náchodského Essenther a správce velkostatku chvalkovického Hoch se všemi ostatními nové té květině věnovali ihned zvláštní pozornost, jakmile se vyskytly o ní první zprávy a sice bez ohledu, co to stojí.
Byla to květina, která svým variačním talentem, jenž zdál se býti nevyčerpatelným, způsobila v Evropě údiv, z něhož rychle vyvinul se nadšený kultus jejího pěstění. Roku 1789 jako pěti-nebo sedmipaprsková kvetoucí hvězdice dostala se květina tato z Mexika do botanické zahrady v Madridě a do královských zahrad Eskurialu, kde po 13 let žárlivě střežena jako vzácnost v říši rostlinné. Tehdy ku poctě švédského botanika Ondřeje Dahla dostalo se jí názvu „Dahlie“, později ku poctě norského botanika Georgia pojmenována
„Georgina“, z čehož vzniklo naše české jméno jiřina, o kterémžto názvu někteří nesprávně se domnívali, že odvozeno jest od toho, že hlízy květiny té sázejí se u nás kolem svátku sv. Jiří. Když konečně brány Eskurialu jí byly otevřeny, putoval první exemplář její do botanické zahrady v Paříži, kdež ji zahrnovali takovou pozorností a pečlivostí, že jim k nesmírnému zármutku zašla. Později však Humbold a Bonplaud na svých cestách Mexikem nalezli jiřiny divoce rostoucí na suchých a písčitých stepích a přivezli semena její do Evropy ve značném množství, což způsobilo rychlé její rozšíření. V několika letech stala se květinou modní a zahradníci ve všech evropských zemích závodili ve zdokonalování a pěstění nádherné této květiny, dosahující oslnivé krásy a líbeznosti svých květů teprve na podzim, když všecky ostatní květy již uvadly. Umění zahradnické v Evropě umělým pěstěním ji donutilo, že dává svému květu až do nejmenších podrobností jednotlivých lístků určitý tvar.
Pěstitelé květin, sjíždějící se ve Skaličce v hostinci „U bílého lva“ počátkem let třicátých minulého století kolem fundatisty Františka Hurdálka, o jiřině začali také ihned nadšeně horovati, semena její draze si opatřili a jali se ji pěstovati a sice s takovým zdarem a nadšením, že r. 1836 ustavil se v královehradeckém kraji „jiřinkový spolek“, se sídlem v České Skalici, který měl za účel rozmnožení a zušlechťování jiřinek. Pěstoval a rozšiřoval totiž nejkrásnější a nejdokonalejší její domácí i cizozemské variace a sice bez ohledu na výlohy. Činnost spolku byla tak úspěšnou, že záhy měl s jiřinami sám rozsáhlý obchod a vydával jejich zvláštní tištěné ceníky, jež mívaly až 18 stran a uváděly na 500 druhů v hradeckém kraji, pěstovaných krásných jiřinových variací, z nichž měla každá své zvláštní jméno. Rozesílání hlíz i semen ve jménu spolku obstarával Bohumil Boose, panský zahradník v Ratibořicích. Pošta bývala tehdy v Jaroměři. Některé druhy stály až 3 zl., zlatý po třech stříbrných dvacetnících počítajíc.
Duší celého tohoto sdružení, k němuž vedle některých úředníků panství náchodského a velkostatků sousedních především z Hradce Králové krajský Josef Reyl, impressor Jan Hostivín Pospíšil, profesor Václav Kliment Klicpera, profesor Hynek Lhotský, dačický farář Josef Turek atd., byl František Hurdálek, jehož působením dostalo se jiřince také skvělého lesku v Čechách vůbec a na Skalicku zvláště tím, že dovedl pro „jiřinkový spolek“ opatřiti stálý a znamenitý útulek. Hurdálek totiž navedl a přiměl podnikavého svého souseda Josefa Steidlera k nové špekulaci!
„Jiřinkový spolek“ v České Skalici nevěděl si rady, kde by na podzim výstavy květů svého pěstění v rozsáhlých rozměrech pořádal. Na výhodnost, z takových výstav pro hostinec plynoucí, upozornil Hurdálek Josefa Steidlera, vyloživ mu, že by bylo spolku potřeba většího sálu, v němž by byly konány výstavy jiřinek, spojené se zvláštními slavnostmi, které by jako magnet všecku inteligenci z celého kraje, k sobě jistě vábily a lákaly. Dlouho ho o tom přesvědčovati nemusil. Steidler myšlence té ihned dobře porozuměl a jako ve své době moderní člověk bez odkladů dal se při svém hostinci do stavby nového sálu, salonu a úpravy rozsáhlé zahrady. Při tom také sklepy rozmnožil a maštale rozšířil. Roku 1836 pustil se do podniku toho a do podzimka byl s ním hotov.
Přední, při silnici r. 1824 zbudovaná část hostince zůstala, jak byla, na nádvoří jeho nad kůlnou pak přistavěn byl sál, vedle něhož postaven přístavek, k němuž se šlo po kamenných schodech ze dvora na pravé straně. Po tom svém dostavení zůstával Steidlerův hostinec „U bílého lva“ ve Skaličce nejpřednější a největší veřejnou místností v celém hradeckém kraji, těše se nejslavnější pověsti a vyhlížel takto.
Hlavní stavení při silnici, jehož okna ve přízemku opatřena byla silnými, měchatými, kovanými mřížemi s vydutými na venek břichy, mělo uprostřed vchod, nad nimž na železném ráhně houpala se ocelová deska, na níž po obouch stranách namalován byl býlí lev. Ve přízemku v pravo do síně vstupujícímu byla šenkovna se čtyřmi okny, z nichž dvě hleděla na silnici a dvě do dvora. V šenkově té stály kolem stěn stoly a u dveří v pravo nacházel se veliký, až ke stropu tyčkami obehnaný „šenkýš“ s almarami, který býval ideálem všech hostinských v kraji. V místnosti této besedovali formami a kočové a vedly z ní dvéře do kuchyně. V levo do síně vstupujícímu byla jídelna o pěti oknech, z nichž tři vedla na silnici. V tomto sále se scházelo a zasedalo panstvo.
Ze přízemku pak šlo se po 23 schodech do sklepů, jichž bylo pět. První přední pivní 4 sáhy, 5 střevíců, 11 coulů dlouhý sáh, 5 stop a 2 coule široký. Druhý další pivní sklípek byl 2 sáhy, 5 střevíců, 10 coulů dlouhý a sáh 6 coulů široký. Vedle něho byl třetí sklep „vinný“ 2 sáhy, 5 střevíců, 1 coul dlouhý a 2 sáhy, 3 střevíce, 3 coule široký. Pak byl čtvrtý, tak zvaný záložní sklípek 2 sáhy, 4 střevíce, 9 palců dlouhý a sáh, 5 střevíců a 3 coule široký. Konečně pátý tj. druhý „vinný“ sklep byl 2 sáhy, 5 střevíců, 9 coulů dlouhý a 2 sáhy, 10 coulů široký. Sklepy tyto byly zděné, klenuté a při všech byla stejná výška 9 střevíců. Zde choval Steidler bohaté zásoby nápojů, hlavně dobrých, pravých vín v sudech i v lahvích.
V prvním patře síň dlažděná a šlo se z ní do pokojů, jichž bylo tu pět. Pokoj v pravo vedle schodů s jedním oknem, pokoj nad síní s jedním oknem, dále velký pokoj se 4 okny od něho v levo a další také se 4 okny v pravo a menší vedle něho se 2 okny. Pokoje ty byly dveřmi spojené. Ze síně v prvním patře vedly dále dveře do sálu. U jeho vchodu v levo vedle dveří byla místnost pro muzikanty s jedním oknem. Na pravé straně v sále stály 4 sloupy a za nimi ve zdi byl vchod do hostinského pokoje. Na levé straně stály 3 sloupy. Sloupy ty byly dřevěné a dolejšek mezi nimi byl asi půl sáhu od podlahy zabedněn prkenými deskami a výše pak skleněnými okny až ke stropu. Strop byl na rákos a zakulacený. V sále a ve vedlejším pokoji pro hudebníky bylo 13 dvojitých oken. Sál byl 9 sáhů, 5 střevíců, 3 coule dlouhý a 6 sáhů, 5 stop, 4 coule široký a podlahu měl parketovou. pod sálem tím ze spodu stály tři silné kulaté pilíře, do nichž byl celý spodek ze všech stran jako u zdí u hlavního stavení sklenutý.
Ve přízemku ve dvoře byla prádelna a kočovna. Maštale byly zde čtyři. První měla stání pro 8 koní, druhá také pro 8, třetí pro 16 koní a čtvrtá po 4 koně. Mohlo zde státi 36 koní. Vedle bývala sekárna, místnost pro píci, chlév pro 8 krav a 3 koně domácí. Pak byla tu ještě kůlna a lednice.
Za stavením v zahradě přistavěn byl ze tří stran zděný a jako celá budova taškami krytý „salon“, jehož jedna strana k výhledu přes řeku Úpu na město Českou Skalici byla celá skleněná a nad ním postavena byla šestihranná věžička se třemi okny, žaluziemi opatřenými. Za salonem k řece Úpě nacházela se květinová zahrada na třech zděných škarpách a na konci jejím při cestě od „malé fary“ pod kostnicí stál skleník. Pod touto zahradou k řece Úpě rozkládal se rozsáhlý sad, kolik korců výměry mající zahrada ovocná, na niž Josef Steidler skoupil r. 1836 a 1837 pole a louky pod kostelem od skalických sousedů Pouznara, Housera, Šrůtka, Mervarta a Kláry Vidličkové. Mimo to zakoupil stávající zde, k obci města Česká Skalice patřící příbytek č. 189 od Josefa Posnara a na místě tom postavil z dubových desek a sloupů krytý 12 sáhů dlouhý a sáh široký kuželník, při němž byla zvláštní besídka. Tj. podrobný popis bývalého hostince „U bílého lva“ ve Skaličce, v němž měl „jiřinkový spolek“ své sídlo a který byl jednou z nejslavnějších hospod ve královehradeckém kraji vůbec a na pražsko-vratislavské silnici zvláště.
Když tedy měl „jiřinkový spolek“ v České Skalici podnikavostí Josefa Steidlera zbudovaný a pro své výstavy vhodný stánek, připravoval k září 1837 první „jiřinkovou slavnost“. Avšak dříve, nežli k tomu došlo, otevřen byl nový sál v hostinci „U bílého lva“ ve Skaličce v masopustě r. 1837 plesem, kterýmž však byl náhle přerušen. Večer, když se odbýval, zamřela Josefu Steidlerovi manželka Rozálie, věrná společnice v jeho starostech, přičínění a snahách. Steidler ihned, jakmile skonala, poslal muzikanty domů, v sále dal shasnouti světla a v celém domě na místě plesu zavládl hluboký smutek. Mrtvola zesnulé paní byla napotom na odiv lidu v sále na katafalku vystavena a zde vykropena.
První „jiřinková slavnost“ byla zde konána dne 13. a 14. září 1837 a poslední odbývala se tu roku 1846. Průběh slavností těch po leta jejich odbývání býval pravidelně stejný, jenom poněkud měnívaly se osoby účastníků tím, že někteří zemřeli, jiní se svou službou dostali se z hradeckého kraje daleko a někteří pěstování jiřinek se nabažili nebo ustarali. Na místo všech těch přišli mladší, kteří však pro květinu tu již ten zápal neměli, jako když byla novinkou. Obyčejně dva dny před slavností, která konávala se v úterý a ve středu ve druhém týdnu měsíce září, jezdilo se po zahradách pěstitelů jiřinek, nejpěknější květy semenáčů uřezávány, na stopky jejich ovinuty cedulky se jmény pěstitelů a napotom všecky takto opatřené jiřinky vystaveny byly v saloně hostince „u bílého lva“ na podívanou všem účastníkům slavnosti. Vzdálenější od Skalice pěstitelé přivezli zdárnější své květy sami, Pěstitelé pak zvolili ze svého středu tři ,,znáče´´ za rozsudí cen a tito napotom s botanickou přísností a přesností rozhodovali o jakosti jiřinek jenom za semene vypěstovaných. Po vynesení úsudku o jednotlivém květu byla cedulka se jménem pěstitele na stopce jeho ovinuta rozbalena a ovšem tom veden byl písemný protokol, dle něhož potom většinou hlasů a o všem udíleny byly ceny, cenami poctěným jiřinkám dávána jména a při tom vedeny byly nadšené české a německé řeči, jak kdo totiž uměl.
Celý hostinec ,,U bílého lva“´, nejnádherněji ovšem jeho sál, byl ozdoben věnci z dubového listí a z pestře barevných jiřinek, jimiž byl po hostinci vyparáděn každý předmět a zejména na všech stolech v sále i po celém domě stály ve vásách kytice nádherného toho podzimního kvítí v barvách živě i temně se střídajících.
Po udělení cen jiřinkám za nejlepší uznaným následovala v sále bohatá společná tabule jejich pěstitelů a pozvaných hostí, při níž se výborně hodovalo, hudba vesele hrála a přednášeny vážně i rozmarné zpěvy. Večer na potom pořádám zde skvělý ples, který býval dostaveníčkem mladého spanilého světa světa z celého hradeckého kraje, těše se největší oblibě a přízni. Byloť ctí a náleželo k dobrému, plesu při ,,jiřinkové slavnosti´´ se účastniti. Zejména význačnější rodáci z České Skalice a širokého jejího okolí se při ,,jiřinkových slavnostech´´ sjížděli, tak že roku 1839 účastnil se jí také rodák z blízkých Svinišťan, proslulý český spisovatel a profesor na plzeňských filosofických školách Dr. Josef František Smetana, který si nedal při tom ujíti příležitost, aby ihned po svém obyčeji neimprovisoval dlouhou báseň na jiřinky cenou poctěné. Smetana měl ve Skalici vdanou sestru, manželku učitele Viktorina Geisslera (Kejzlara).
Hlavním pořadatelem „jiřinkových slavností“ býval ovšem nadšený pěstitel kvítí fundatista František Hurdálek a umožňovala je podnikavost a ochota Josefa Steidlera, který se s nemalou péčí dovedl postarati nejenom o vhodném pro ně místnosti, ale také o uspokojivé vyčastování a dobrou obsluhu kolika set hostí, jež všechny obsloužiti a nasytiti nebylo jen tak lehkým úkolem.
Při „jiřinkových “ slavnostech po nichž z jara následoval výnosný obchod s hlízami druhů cenou poctěných, také se horlivě vlastenčilo. Česky se při nich zpívalo a řečnilo, českými jmény nejzdárnější květy nazývány a s nimi pak do ciziny prodávány. Slavnost ta byla rázu českého, třebas že se jí také mnoho Němců účastnilo. Český lid na ni patřil jako na slavnost svou, na slavnost místní t.j. českou, jak jinak býti nemohlo, neboť veřejný život v tomto zákoutí české vlasti, majíce i školy pod svým dozorem, vedli tehdáž vynikající čeští vlastenci a kněží buditelé na Náchodsku, spanilomyslný skalický fundatista František Hurdálek, hronovský farář a napotomní náchodský děkan Josef Regner, český spisovatel, studnický lokalista a pak boušínský farář Josef Myslimír Ludvík a skalický kaplan a pak úpický farář a vikář Antonín Charvát, jimž na sousedním Novoměstsku pomáhal kněz buditel Jan Karel Rojek. Kněží tito tvořili zde vlasteneckou působností svou jako jitřní souhvězdí, značící nadcházející jitro nového českého života, které se také brzy dostavilo, jenom že se ho Hurdálek nedočkal.
Umřel na konci r. 1847 a s ním skonaly také „jiřinkové slavnosti“ v České Skalici. Nebylo jednak nikoho, kdo by se o další pořádání jejich s takovou pečlivostí a horlivostí, jako on, staral a pak nastal rok 1848, který veškeré dosavadní poměry jako přes noc obrátil vzhůru nohama a obecnou pozornost od idylických zábav odvedl k sledu záležitostí a otázek důležitějších, nežli byly variace květu některé květiny.
Avšak idylické tyto zábavy měly obrovský vliv na mysl a smysl českého lidu na Náchodsku a Skalicku, neboť z ušlechtilého původně jenom sportu pěstování květin a stromoví vyrostl zde důležitý hospodářský činitel, jehož neocenitelný význam vysvítá z toho, že již r. 1850 jenom na náchodském panství, ponejvíce na Skalicku, napočteno bylo 52.000 dobře oštěpovaných a bohatě úrodných ovocných stromů, třešní, hrušek, jabloní a švestek, stromy v sadech, zahradách a na alejích, jež velkostatku náležely, ale patřily drobnému lidu, v to nepočítaje. Vštípení tohoto stromoví šlo rukou v ruce s „jiřinkovými slavnostmi“, jejichž pěstitelé a pořadatelé se o ně postarali a lid k němu dovedli. Stromy ty dobré a drahé ovoce své již po šedesáte let poskytují a jsou nejenom stále doplňovány, ale i v počtu svém rozmnožovány. „Jiřinkové slavnosti“ byly jako úvodem a podnětem k tomuto praktickému a užitečnému dílu, jež jejich pořadatelé provedli, naučivše lid kvítí milovati a stromoví pěstovati. Tím se stalo, že z celého Náchodska vznikla jako jedna velikánská zahrada, která cizince zde v nadšení uvádí, když vidí, jak po celé léto na zahradách pestří se a voní spanilé květy nejrůznějších barev a tvarů, jak zde štěpnice a stromořadí kvetou a pak pod štědrou obrodou se prohýbají a když pozorují i v polích zařízené zelnice, které trojí sklizeň poskytují. Salát, okurky a květák a konečně zelí a kapustu. Každoročně za odprodané přebytky ovoce a zeleniny přicházejí sem celé desetitisíce peněz, což za půl století znamená miliony! Miliony ty byl by zdejší lid bez vychování k lásce k pěstování zahrad a sadů prostě prozahálel a stůl jeho nebyl by denně zdoben požitky, jež zahrady a sady jemu především poskytují.
Užitek a plody předbřeznových idylických zábav českých buditelů a vlastenců, mezi než náleží také proslulé „jiřinkové slavnosti“, český lid na Skalicku již přes půl století požívá „in natura“ ve výborném ovoci a zdravé zelenině, těše se při tom krásným kvítím, což vše má po pořadatelích oněch idylických zábav, jako od svých mistrů, na památku a co mu přebude, ještě odprodává, aby si za to jinak přilepšil nebo aby se za to hezky ošatil.
Spanilomyslný skalický fundatista František Hurdálek, chudý a vlastenecký kněz, měl pohřeb v sobotu dne 4. prosince 1847 a sice knížecí. Ke hrobu před hlavní dveře skalického chrámu, kde nyní pod mladými lipami odpočívá, doprovozen byl celým krajem, želen jsa bohatými a oplakáván chudinou. Byl miláčkem všech, jsa zakladatelem štěstí mnohých. Tichý, skromný muž ten ctěn byl každým pro své spanilé ctnosti a zbožňován byl lidem, jemuž v České Skalici divadlo zřídil a pak je vedl a knihovnu proň založenou obětavě podporoval. Jak současníci vzpomínali, slavnějšího a smutnějšího pohřbu nad Hurdálkův nepamatovali. Nad rakví jeho slzeli mužové v důstojenství vysoko postavení, o vlast a lid zasloužilí a lid doprovázel ho v prosincové zimě na poslední cestě v takovém množství, že se do kostela a na hřbitov ani nevešel. V letech osmdesátých minulého století děkan náchodský, tehdáž mladý kněz a výtečný kazatel Josef Mach řečí svou s kazatelny nad rakví jeho o jeho působení, jež vždy bylo snahou pokoje, míru, krásy, svornosti a lásky k bližnímu, pohnul k slzám každého ze svých posluchačů. Spisovatel J. J. Melichar ukončil ve „Květech“ otištěnou zprávu o jeho úmrtí verši, jež Hurdálka charakterizovaly:

Odpočívej blaze, muži skromný, svatý!
Pro vlast, ctnost a víru celou duši zňatý!
Křísiteli tichý národního blaha,
Tobě díky vzdává zavděčence snaha!

Malá fara

Nová doba se svými změnami a úděly rychle hnala se přes Hurdálkův hrob, jejž milé mu kvítí brzy zdobiti přestalo. Hřbitov kolem farního skalického chrámu byl r. 1864 zrušen, Hurdálkův hrob jako všecky jiné se zemí srovnán a dnes těžko lze ve Skalici nalézti osobu, která by dovedla pověděti, kde je. Proto jsme uvedli, že se nachází před hlavními dveřmi farního chrámu.
Za fundatistu na „malou faru“ ve Skaličce dostal se po něm vlastenec a spolubuditel jeho českého lidu, boušínský farář a spisovatel Josef Myslimír Ludvík, který však v noci na nový rok 1856 náhle zemřel a byl uložen vedle Hurdálka.
„Jiřinkové slavnosti“ v České Skalici pominuly, zanikly, několik let na ně vzpomínáno, potom se o nich vypravovalo, ale časem na jejich hlavní pořadatele zapomínáno. Jak pamětníci a současníci jejich vymírali. Po dnes zbylí pamětníci jejich byli v době jejich ponejvíce teprve školáky.
Josef Steidler, který se podruhé oženil, aby polovici svých starostí o rodinu, o hostinec a hospodářství měl na koho složiti, zvolna věkem scházel, avšak hostinec jeho „U bílého lva“ v letech padesátých dále kvetl. Nepřetržitě byl plný, hostě nejrozmanitější osobnosti. Steidler pro svou ochotu, bodrost a dobromyslnost byl hostinským nanejvýš oblíbeným a hostinec jeho byl svého druhu prvního řádu a v každém ohledu vzorným. Proto hledaným. Bytovali a jedli v něm knížata, hrabata, baroni, vysocí důstojníci, bohatci. Mezi nejčastější jeho hosty náležel každoročně vícekráte z Prahy do Broumova a zpět přejíždějící broumovský opat Dr. Jan N. Rotter. Zvláštním pak milovníkem a věrným hostem hostince „U bílého lva“ ve Skaličce býval slavný český historik a univ. profesor Václav Vladivoj rytíř Tomek. Na každoročních cestách z Prahy do Police na prázdniny a zpátky pravidelně „u Steidlera“ spával, nebo alespoň obědoval a ve příležitosti jeho cestoval. Pilně si do svých zápisků zaznamenával, kdykoliv se „u Steidlera“ stavil a jak si hostince toho vážil svědčí, že ve svých knihách „Paměti z mého života“ přesně uvedl, kdykoliv „u Steidlera“ bytoval nebo jedl. Bylo to více než dvacetkráte, tak byl se Steidlerem spokojen.
Avšak všecko na světě má svůj čas slávy i zániku. Toho dožil se také po třicet let nejslavnější hostinec ve Hradeckém kraji. Roku 1856 přišli do České Skalice inženýři, aby kolem ní vyměřili trať pro železnou dráhu z Josefova na Svatoňovice a Trutnov. Brzy potom započato s její svatbou. Následků toho pro svůj hostinec se Josef Steidler nedočkal, zamřev dne 23. března 1859 v 71. roce svého věku. Byl želen a litován každým, kdo ho znali. Jako neúnavný podnikatel zaměstnával celé řady lidu podniky svými, zejména výtečným hostincem přivodil do Skalice hojný příliv peněz a různého výdělku a v jeho hostinci obživovalo se stále mnoho chuďasů a darmo posíleno bylo mnoho potřebných a churavých. Práce a podniky jeho života dlouho byly pro Skalici živým pramenem zisku a ruka jeho byla vždy štědrá a srdce uznalé. Byl to muž svépomoci, příklad, kam pilný, přičinlivý, podnikavý a správný člověk může v životě svém z nejnepatrnějších počátků dospěti. Do skaličky přišel jako vandrovní a při jeho smrti páčila se cena jeho majetnosti na 50 000 zl., na onu dobu a v onom kraji skutečné to bohatství. A co dobrého vykonal a kolik dobrodiní ve svém životě prokázal!
Hostinec jeho „U bílého lva“ ve Skaličce a hospodářství v České Skalici převzal po něm r. 1834 rodilý syn jeho Václav Steidler, diplomovaný zvěrolékař a muž ušlechtilý a lidumil vzácný. Ten pak záhy ucítil vlivy nové jihoseveroněmecké spojovací dráhy, která počátkem let šedesátých zahájila dopravu z Josefova do Svatoňovic. Odňala totiž pražskovratislavské silnici polovici cestujících v kočárech, formanů potom ubývalo a pěší pocestní úplně vymizeli. Ale přes to silnice kolem hostince „U bílého lva“ ve Skaličce byla ještě živá. Z Josefova přece jezdilo a vozilo se po nápravě na Náchod a do Kladska, ač většina cestujících a zboží tam směřující šla již na nádraží skalické.
Když však r. 1876 začalo se jezditi po odbočce trati společnosti státních drah z Chocně přes Náchod do Halbstatu a dále na Vratislav, císařská silnice z Jaroměře do Skalice bývalého svého ruchu a života úplně pozbyla a tím ubylo také hostů hostinci „U bílého lva“ ve Skaličce, jehož vydržování se za nových poměrů, kdy jídelna, hostinské pokoje i maštale zůstávaly prázdné, nevyplácelo. Proto Václav Steidler okolnostmi těmito nucen byl věnovati se výhradně svému polnímu hospodářství a své zvěrolékařské praxi. A když se nikdo domácí na nevýnosný hostinec „U bílého lva“ jako kupec nehlásil, nucen byl prodati jej tomu, kdo se po něm ptal a zaplatiti jej mohl.
Byly to z pruského Slezska, ze Svidnice tehdy vypovězené jeptišky Voršilky, jejichž konvent od Václava Steidlera dne 15. srpna 1877 hostinec „U bílého lva“ za 30 000 zl. koupil. Kupní smlouva podepsána dne 30. listopadu 1877. Pruské Voršilky slavnou českou hospodu dle svých potřeb upravily a změnily ji v klášter s německými dívčími školami a internátem pro četné chovanky, jimiž původně v hojném počtu bývaly katolické dívky z Pruska, což nyní také ochablo. Novému českému domovu a jeho lidu se však pruské Voršilky nepřizpůsobily a školy své vedou stále německy.
Tj. podobná historie vzniku a zániku „jiřinkových slavností“ v České Skalici, pokud se o nejdůležitější její osobní činitele a o budovu, v níž bývaly konány, jedná. Spolu pak jest naznačeno, jaký vliv slavnosti ty vůbec a pěstitelé jiřinek zvláště měli na mysl a praktický smysl českého lidu.

Fara byla postavena v roce 1731, pravděpodobně na místě starší farní budovy. Na počátku 19. století byla při cestě do Ratibořic postavena nová fara a malá fara sloužila za obydlí duchovním ve výslužbě, fundatistům Českoskalické fundace, kterou založil kněz Jan Karel Bernard Pfeyfer. V první polovině 19. století zde žili dva významní buditelé, František Hurdálek, pěstitel jiřin a zakladatel českoskalických Jiřinkových slavností, a Josef Myslimír Ludvík, kronikář Náchodska.
Jednopatrová budova ve stylu zlidovělého baroka, kombinuje slohové motivy s prvky lidovými. Budova je zděná, se šindelovou valbovou střechou a vnějším dvouramenným zděným schodištěm. Při rekonstrukci bylo zjištěno, že přízemí je vystavěno z původního kamenného zdiva, poschodí bylo později obnoveno již z cihel buď po požáru, nebo cihly nahradily dřívější dřevěnou konstrukci. Na zadní straně byla dřevěná pavlač. V přízemí byla pec, vchod do sklepa a dvě místnosti, v levé části poschodí kuchyň s předsíňkou a spíží.

Rozsáhlý areál zájezdní hospody vystavěl na rozvalinách maloskalické tvrze roku 1824 Josef Steidler. Vlastní hospoda je široký jednopatrový dům s klasicistní úpravou průčelí. Na dvoře bývala na čtyřech mohutných kamenných sloupech otevřená kočárovna s dvěma vjezdy a s maštalí pro dvacet koní. Hospoda byla zřízena při nově postavené císařské silnici a byla tehdy mezi formany velmi oblíbená. Roku 1836 přistavěl Josef Steidler k přední části hostince maštale, kůlny, lednice a nad Úpou postavil prosklený zahradní pavilon s výhledem k městu. Nad kočárovnou tehdy vznikl sál, který věnoval nově založenému Jiřinkovému spolku a jeho Jiřinkovým slavnostem. V druhé polovině 19. století návštěvnost hospody slábla, část přepravy se přesunula na nově vybudovanou železniční trať z Josefova do Malých Svatoňovic a později do Trutnova. Zájem o hospodu ještě poklesl s otevřením trati Choceň - Náchod - Vratislav. Syn Josefa Steidlera, Václav proto v roce 1877 hospodu prodal Voršilkám, vypovězeným ze slezské Svídnice. Ty areál postupně upravily na klášter s německým výchovným ústavem a školou. Jeptišky ohradily areál vysokou zdí, přistavěly budovy nad řekou a nad rozvalinami tvrze a nedaleko mostu přes řeku postavily roku 1888 kapli. Roku 1919 koupil areál továrník Zdeněk Böhm. Ve 20. letech zboural kapli a přistavěl věž spojující dvě dosud samostatné budovy. Po druhé světové válce měnil areál několikrát majitele, až jej získal závod národního podniku Tiba. Dnes patří areál městu.