František Anýž sn.

František (Franta) Anýž * 1.2. 1876 † 8.10.1934 (1.1. nebo 1.2.Otto)

1.1.1903
Fanča - Žulka - Lorka - Bianka - Josef - Emilie - Emil - František - Paučka - Milan - Jaroslav

Franta Anýž * 1.1.1876 † 8.10.1934

Výstava v Obecním domě na náměstí Republiky v Praze 15.11.2004 - 6.2.2005 a v Hradci Králové 25. 2. – 25. 9. 2005.

Hodiny, před 1905
Příbory, po 1900
Brož s dívčím maskaronem, před 1905
Stolní funkcionalistická lampa typ 5977, vyráběno 193__

Osobnost Franty Anýže, talentovaného výtvarného umělce, precizního šperkaře, vyhledávaného cizeléra a medailéra, v první polovině 20. století proslulého a vynikajícího uměleckého řemeslníka a posléze zodpovědného a moderního podnikatele v uměleckém průmyslu, je dnes známá snad jen skupině odborníků.
Charismatický František Anýž (* 1876 † 1934) vynikal svým talentem a pílí již na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde studoval u profesorů Celdy Kloučka a Emanuela Nováka. Svým neúnavným úsilím a díky nemenším organizačním schopnostem se během jednoho desetiletí vypracoval z provozovatele malé dílny, založené v roce 1902 v Praze, v majitele uznávaného uměleckoprůmyslového závodu na zpracování kovů. Jeho autorská tvorba byla soustředěna převážně na šperky, knižní vazby a umělecké kovové předměty, nejprve historizujícího rázu, posléze typicky secesně tvarované. Dokázal si vytvořit vlastní charakteristický autorský a řemeslný rukopis, díky němuž se záhy stal vyhledávaným uměleckým řemeslníkem. Jako člen spolku Mánes byl v přátelských stycích s význačnými sochaři a architekty, od kterých získával zajímavé pracovní zakázky.
Perfektně prováděnými uměleckými pracemi z ušlechtilých kovů a širokým spektrem svítidel si vydobyl značný věhlas. Práce prováděné podle návrhů sochařů a architektů i jeho vlastní návrhy se uplatnily v řadě významných staveb. Sňatek s Pavlou Schnirchovou, neteří slavného sochaře Bohuslava Schnircha, mu dále otevřel cestu do vyšší společnosti. Poté, co v roce 1911 vybudoval moderní a účelný závod pro uměleckoprůmyslové kovové práce v Praze VII, rozšířil svůj výrobní sortiment také o malé série elektrických svítidel. Pružně tak reagoval na potřeby doby, na narůstající poptávku po různorodém sortimentu svítidel, kterou vyvolala elektrifikace domácností. Ve dvacátých letech jeho vzorkovny v Praze, Brně, Bratislavě a Teplicích úspěšně nabízely závěsná a nástěnná svítidla i stolní lampy spolu s doplňkovým sortimentem drobných litých plastik. S postupujícím rozšiřováním Anýžova podniku jeho vlastní autorské tvorby ubývá – veškerou energii a čas si vyžádalo organizační vedení podniku a každodenní autorský dozor nad prováděnými zakázkami, které s četnými zákazníky sám sjednával.
První retrospektivní výstava věnovaná Frantovi Anýžovi proto nevypovídá pouze o jeho vlastní umělecké tvorbě z počátku 20. století, ale zachycuje i jeho činnost úspěšného podnikatele, sledujícího proměny vkusu a požadavků první třetiny 20. století. Výstava se příhodně koná v Jídelnách Obecního domu, pro jehož interiéry firma Franta Anýž zhotovila v roce 1910 několik zakázek. A později, v roce 1927, v těchto prostorách Franta Anýž oslavil 25. výročí založení firmy slavnostní večeří pro svých 148 zaměstnanců. Výstava představí vlastní Anýžovu uměleckou tvorbu, výběr z dochované původní dokumentace firmy a ukázky z širokého výrobního sortimentu Anýžovy továrny. Svými zápůjčkami na ni přispěly rodiny potomků Franty Anýže, soukromí sběratelé a také významné muzejní a galerijní instituce z České republiky.
Výstavu doprovází výpravný katalog, který podrobně popisuje a dokládá autorskou tvorbu, životní peripetie a podnikatelskou činnost Franty Anýže v celém širokém spektru. Anýž se tak po 100 letech stává předobrazem moderního umělce a podnikatele, který má mnoho co říci současné generaci. Výstava je též připomínkou letošního 70. výročí Anýžova úmrtí.

František Anýž, příjmením snad po francouzském vojákovi jménem Anige, se narodil na Hořovickém statku svých předků, jejž vlastnili snad od r.1630. Vynikal talentem a pílí na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (ateliér C. Kloučka a E. Nováka), takže zvládal většinu uměleckých řemesel. Neúnavným úsilím a organizačními schopnostmi se během desetiletí vypracoval z provozovatele dílny (založené 1902 v Praze) na majitele proslulého umělecko průmyslového závodu na zpracování kovů. Autorsky tvořil šperky, knižní vazby a umělecké kovové předměty historizujícího charakteru, později secesního. Jimi si vytvořil nezaměnitelný rukopis. Členství v Mánesu mu otevíralo mnohé kontakty s významnými sochaři a architekty, od nichž dostával prestižní zakázky. Precizními uměleckými pracemi z ušlechtilých kovů a škálou originálních svítidel si vydobyl věhlas v celé Evropě. Díla podle nákresů sochařů i architektů i vlastní návrhy mohl uplatnit v řadě významných staveb (např. ve Svatováclavské kapli a Chrámu sv. Víta, Anežském klášteře, Obecním domě v Praze, v muzeu v Hradci Králové a domě „Beránek“ v Náchodě ad.). Sňatek s neteří sochaře B. Schnircha mu otevřel cestu do společnosti a umožnil vybudovat moderní a účelný závod pro uměleckoprůmyslové kovové práce v Praze. Anýž rozšířil výrobní sortiment a malé série svítidel jako reakci na poptávku v důsledku elektrifikace (vzorkovny v Praze, Brně a v Teplicích jich nabízely celou řadu, stejně tak mistrovy lité drobné plastiky). Ve dvacátých letech umělcovy vlastní tvorby ubývá. Podnik se stále rozšiřuje, ale jeho poválečný osud je však spíše smutný: v r.1948 byl znárodněn, nově nazván „Zukov“ (do zač.90.let ve stejné sestavě i v počtu zaměstnanců) se výrobně zaměřil na kovové součástky do strojů, dokumentace byla zničena. V 90.letech je změněn na akciovou společnost, zabývá se komerčními výrobky. Rodině se nevrátil. Roku 1927 Franta Anýž oslavil 25 let svého podniku v prostorách Obecního domu (se všemi 148 zaměstnanci!).
-

Franta Anýž * 1.1.1876 † 8.10.1934 významný český podnikatel, návrhář a výrobce kovových uměleckých předmětů a svítidel

Anýž – pojem pro mnohé neznámý. Ale pro českou hmotnou kulturu neméně významný jako tvůrčí postavy českého uměleckého řemesla, např. Horejc, Sutnar, nebo architekti jako Janák, Hoffman a další. Franta Anýž byl nejen činný výtvarník – návrhář uměleckých i užitných předmětů, precizní šperkař a cizelér, ale také zakladatel velkého kovozpracujícího závodu v Praze, schopný organizátor a osobnost účastnící se společenského života Prahy. Jeho vysoká profesionalita návrháře a výrobce předmětů uměleckořemeslné hodnoty mu získala věhlas u předních architektů, s nimiž spolupracoval v první třetině 20. století.
Anýžův výtvarný názor byl ovlivňován dobou a osobnostmi, se kterými spolupracoval. Oproštění se od historismů 19. století se projevilo na přelomu století, svěžím novým slohem se stávala secese. Více než v architektuře samotné se její dekorativní styl uplatnil v doplňujících výtvarných oborech. Francouzská florální secese, vliv geometrické secese vídeňské a tvorba skupiny výtvarníků z Darmstadtu podstatně ovlivnily a podnítily obnovu českého uměleckého řemesla. Uměleckoprůmyslové muzeum a Uměleckoprůmyslová škola v Praze tehdy vypisovaly tematické soutěže a v podstatě tím dokázaly povznést kvalitu řemeslného zpracování předmětu na vysokou výtvarnou i řemeslnou úroveň. Obyčejný užitný předmět byl z nevýraznosti anonymního tvarování znovu pozvednut k dokonalosti výjimečného artefaktu kvalitním řemeslným zpracováním podle výtvarného návrhu.
Talentovaný Franta Anýž byl po vyučení modelářem a cizelérem v Komárovských železárnách, proslulých velmi kvalitní uměleckou litinou, doporučen vrchností k dalšímu studiu. Na Uměleckoprůmyslové škole v Praze roku 1892 vstoupil nejprve do tříleté všeobecné přípravky profesora Celdy Kloučka, učitele dekorativního modelování. Poté pokračoval na téže škole ve studiu u profesora Emanuela Nováka, v ateliéru zaměřeném na umělecké zpracování kovů. Posluchači školy museli být schopni nejen předměty kvalitně navrhnout, ale také je vyrábět podle návrhů architektů. Byli Novákem vedeni k preciznímu zvládnutí řemeslných technik a zároveň k dokonalému výtvarnému výrazu. Měli tím kultivovat i své zadavatele – nyní bychom je nazvali investory. Citlivě uměřená dekorativnost Anýžových návrhů původně vycházela z novoklasicismu i z florální secese.
Školu absolvoval v roce 1899 a rok na to obdržel od pražského magistrátu stipendium. Podnikl studijní cestu po Německu a do Paříže, tehdejší Mekky stříbrníků a zlatníků. Tam byl oslněn Světovou výstavou, hýřící nejnovějšími kreacemi uměleckého průmyslu, a seznámil se s prací světově proslulých pařížských šperkařů, Laligua, Faberguea a dalších.
Po návratu do Prahy si zařídil první ateliér ve svém malém bytě v Žitné ulici. Spojil se s vynikajícím cizelérem a spolužákem z UMPRUM Prokopem Nováčkem a ještě v roce 1900 založili společný Umělecký ateliér pro průmyslové práce kovové v Táborské ulici.
Brzy začal spolupracovat i s architekty a měl tolik zakázek, ať už se to týkalo mříží, kování nebo svítidel, že vznikaly problémy s jejich včasným dodáváním. Například pro architekta Bedřicha Ohmanna zhotovili barokní modely kování pro císařský hrad ve Vídni, pro Mistra Kubelíka zakázkové tepané lustry pro jeho zámecké sídlo v Rýchorách.
Franta Anýž si postupně získával renomé v pražských uměleckých kruzích. Jeho sňatek s Pavlou Schnirchovou koncem roku 1901 byl šťastným krokem. Její věno mu přineslo značnou finanční částku na dobudování ateliéru – firmy a otevřelo cestu k dalším důležitým společenským stykům. Mohl proto v roce 1902 přestěhovat svůj ateliér do ulice Na Moráni a rozšířit ho pro další kovozpracovatelské obory.
Z Anýžova pečlivě vedeného pokladního deníku jsou zřejmé i jeho rozšiřující se společenské styky s elitou české společnosti, Hynaisem, Hellichem, Kubelíkem, Strettim, Kafkou, Bílkem a dalšími.
Díky jeho výtvarným a organizačním schopnostem firma vzkvétala, a proto ji roku 1906 přestěhoval do Senovážné ulice. Zde pracovalo již patnáct dělníků. Firma měla vlastní elektrický soustruh, brousicí a lešticí stroj i nezbytnou galvanizovnu. Rostl také počet externích spolupracovníků, bylo jich kolem třiceti. Přední architekti, J. Kotěra, A. Balšánek, O. Polívka, J. Fanta a jiní, mu dávali zakázky na vybavování interiérů a exteriérů staveb kovovými doplňky.
Objemnými a finančně důležitými se staly zakázky na vybavení novostavby pražského Obecního domu (obr. 1), Národního domu na Smíchově, Vinohradského divadla, divadla v Plzni a dalších významných staveb. Zdobil je kovovými tepanými mřížemi, lustry, kandelábry, kováním podle požadavků architektů a podle svých vlastních návrhů. Byl u něho objednán také stříbrný relikviář pro Svatovítský chrám v Praze, monumentální Ukřižování pro mohylu Míru u Slavkova (obr. 2) atd. Roku 1908 se zúčastnil svými výrobky, vystavenými ve vlastním malém stánku, pražské výstavy Architektura a inženýrství, kde byl oceněn stříbrnou medailí.
Podstatnou součástí Anýžovy produkce se postupně stávala svítidla. Byly to nejen výtvarné artefakty do význačných interiérů, navrhovaných architekty, ale také svítidla pro domácnost. Intuitivně odhadl novou situaci ve světelných zdrojích a již od roku 1911 začal vytvářet v malých sériích elektrická svítidla pro domácnosti. Podle jeho pečlivě vedených dílenských knih je možné rozpoznat, kdy a kolik kusů bylo od kterého jeho vzoru vyrobeno.
V roce 1910 koupil v Praze VII – Holešovicích pozemek v ulici U Průhonu č. 34, na kterém chtěl postavit moderně koncipovaný kovozpracující závod. Autorem projektu továrny byl známý pražský architekt Antonín Engel. Na pozemku o rozloze 2 390 m² byl nejprve vybudován výrobní objekt, dům o třech podlažích s výrobními sály pro kovosoustružníky, kovotlačitele, zámečníky, brusiče, cizeléry a malou galvanizovnu. Součástí stavby se posléze stal také ateliér a obytný dům.
Všechny stavby byly od samého počátku vybaveny elektrickým osvětlením, plynem a tekoucí vodou, bylo pamatováno na dobré sociální vybavení pro zaměstnance podniku. Závod vzkvétal a brzy zde pracovalo 60 dělníků, vedených mistry jednotlivých odborných oddělení.
Rozvoj výrobního závodu byl přerušen 1. světovou válkou. Také Anýž musel v srpnu 1914 narukovat na ruskou frontu, kde byl již v zimě zajat. Nakazil se malárií a vzápětí byl jako válečný invalida vyměněn zpět do Rakouska. Koncem února 1918 se vrátil z války a musel se nejprve věnovat vzniklým finančním problémům, neboť na továrně byl vázán dluh 150 000 korun. S pomocí přátel a příbuzných se mu ho podařilo zaplatit.
Pro rozšiřující se vlastní poválečnou výrobu zřizoval Anýž ve 20. letech firemní vzorkové prodejny. První byla v Praze na Národní třídě, další později následovaly v Brně, Ostravě, Bratislavě a Teplicích. V jejich nabídce postupně začal převažovat široký sortiment svítidel, která se od poloviny 20. let s rozvojem elektrického osvětlení stávala velmi žádaným artiklem. Samozřejmě byla ještě doplňována drobnou odlévanou uměleckou plastikou a užitnými uměleckými předměty. Svítidla pro domácnost byla společnou prací Franty Anýže a jeho ženy Pavly, která se sama věnovala navrhování a šití textilních součástí lamp a lampiček do měšťanských interiérů.
Tvorby zcela nových, účelových svítidel se od konce 20. let ujal jeho syn – ing. Jaroslav Anýž. Jeho svítidla tvořila zcela svébytnou část Anýžovy produkce. Byl vydán jejich katalog, neboť tato moderní a tvarově jednoduchá a účelná svítidla velmi dobře doplňovala soudobé puristické a funkcionalistické interiéry. Pod označením IAS (Inženýr Anýž Světla) jich většinu navrhl sám ing. Jaroslav Anýž. Některé návrhy svítidel pocházely také od meziválečného odborníka a propagátora úsporného a zároveň účelného elektrického osvětlení ing. Miloslava Prokopa, který se stal odborným konzultantem Jaroslava Anýže. Expanzí elektrických svítidel ve 30. letech se jejich výroba stále rozšiřovala na mnoho typů stropních, nástěnných a stolních. Význačná byla čs. patentem chráněná „bezestinná operační lampa“), vyráběná až do druhé poloviny 40. let. Svítidlo má průměr zrcadla 800 mm. Celé je řešeno s největším ohledem na sterilnost. Reflektor je kovový, chromovaný, s přesně provedeným tvarem, takže světlo ze žárovky se odráží v žádaném směru a dopadá na operační pole a poskytuje rovnoměrné osvětlení o intenzitě přes 8 000 luxů na operačním poli o průměru 30 cm. Nebezpečí přerušení operace náhodným zhasnutím světla je vyloučeno použitím dvouvláknové žárovky; hlavní vlákno 150 W je pro napětí buď 120, nebo 220 V. Druhé vlákno 100 W je napájeno z baterie 12 nebo 24 V a přepnutí v případě jakékoliv poruchy se stane ručně nebo automaticky. Reflektor je z bezpečnostních důvodů zespodu chráněn netříštitelným sklem Thorax.

Roku 1926 dokončil Franta Anýž u své továrny na ploše 300 m² stavbu slévárny, největší ve střední Evropě. Mohl v ní odlévat velké zakázky našich předních sochařů a architektů a takřka všechny významné bronzové plastiky a reliéfy. Byly zde odlévány sochy prezidenta Masaryka, socha prezidenta Wilsona, Myslbekova socha Krista pro Hannauerovu hrobku, Bílkova socha pro hrob Otokara Březiny, podle Vosmíkových modelů sochy zavraždění sv. Václava a českých patronů pro Starou Boleslav. Dále to byla také bronzová vrata do pražského Svatovítského chrámu podle návrhu sochaře O. Španiela, model i socha motocyklového závodníka sochaře Švece atd. Velké množství vybavení správních a veřejných budov, bank, nádraží, radnic, divadel, zámků a dalších objektů, nyní zdánlivě anonymních, je z Anýžovy produkce. Není divu, že si jeho práci stále objednávali významní architekti. Pro J. Gočára vyráběl všechny kovové doplňky kostela sv. Václava ve Vršovicích včetně oltáře a velkého kříže. Pro architekta Františka Roitha zhotovil veškeré kovové, výtvarně pojednané interiérové doplňky, svítidla, mříže, zábradlí a kryty radiátorů pro Městskou knihovnu v Praze a byt primátora, radnici a posléze i pro budovu Živnostenské banky na Příkopech (nyní ČNB).
Bohužel, na chodu Anýžovy továrny se také projevila krize na počátku 30. let. Anýž začal po roce 1932 vyrábět na sklad – aby nemusel propouštět své kvalifikované dělníky. Jeho situaci zhoršovali pomalu platící nebo vůbec neplatící zákazníci (např. sochař O. Španiel mu dlužil 130 000 korun).
Roku 1932 převedl Anýž firmu na veřejnou obchodní rodinnou společnost a její název změnil na FRANTA ANÝŽ A SPOL. Na jejím řízení a provozu se začali podílel jeho synové Jaroslav a František i manžel jeho dcery. Jeho zdraví, podlomené válečným onemocněním (Basedowa nemoc), se začalo zhoršovat. Nemoci podlehl v sanatoriu v Tatranské Poliance roku 1934.
Po jeho smrti pokračovala továrna v částečně omezeném provozu. Ještě koncem 30. let získala významné státní zakázky – odlití bronzové sochy generála Štefánika podle návrhu sochaře B. Kafky a velkého bronzového lva k pomníku pro Bratislavu. Již takřka stabilizovaný chod továrny byl opět přerušen válkou. I v té době v omezené míře pokračovalo lití uměleckých odlitků a dílů sériových svítidel. Právě tak jako mnoho ostatních, byla i firma Franta Anýž k 1. 3. 1948 zcela bez náhrady znárodněna. Celá firma byla začleněna do Závodů umělecké výroby – ZUKOV. Tak nastal konec jedné proslulé české firmy.
V roce 1991 byla bývalá slévárna a její přidružené provozy závodu ZUKOV zcela zrušeny. Dědicové Franty Anýže totiž neměli v rámci restitučního řízení nárok na vrácení majetku, a proto nemohli, ač chtěli, navázat na kvalitní kovovýrobu zvučného jména Franta Anýž.

Narodil se v Nové Vsi u Rokycan jako nejstarší z osmi dětí hutníka Františka Anýže a jeho manželky Benigny, rozené Černé. Pokřtěn byl na faře ve Svaté Dobrotivé (dnes místní část Zaječova)[1]. Vyučil se modelérem, formířem a cizelérem železné litiny v železárnách v Komárově u Hořovic. Pro své nadání byl doporučen ke studiu na Umělecko-průmyslové škole v Praze, kde studoval v letech 1892—1899, nejdříve v ateliéru profesora Celdy Kloučka, Antona Helméssena, Emanuela Kautsche, a dále dekorativních předmětů z kovu u Emanuela Nováka.

Na studijní cestě po Německu a Francii navštívil zejména Norimberk, Mnichov a Světovou výstavu v Paříži. Roku 1901 se oženil s Pavlínou Schnirchovou, neteří sochaře Bohuslava Schnircha, která přinesla věnem do podnikání zásadní finanční obnos a podílela na také na výtvarných návrzích výrobků, zejména osvětlovadel. V letech 1896 - 1900 Anýž bydlel v Rokycanech, kde vedl svou dílnu a při odlévání spolupracoval s železárnou v Komárově. V roce 1902 se spolužákem Prokopem Nováčkem založil nový závod na výrobu odlévaných a tepaných kovových předmětů v Praze. Roku 1910 zakoupil pozemek pro svou samostatnou továrnu v Praze - Holešovicích v ulici U Průhonu 34. Vystavěl halu se slévárnou, dílnami, výrobnu osvětlovadel, ražebnu medailí, plaket a odznaků. Roku 1912 přistavěl rodinný dům. Měl dva syny, starší ing. Jaroslav Anýž (* 1902) pracoval v otcově podniku, mladší František (* 1903) zprvu také. Své rané práce publikoval tiskem ve školním albu Umprum. Po roce 1918 převážila realizace soch a dekorativních předmětů podle cizích návrhů. V letech 1896–1913 byl Anýž členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Anýž byl roku 1915 odveden jako voják na ruskou frontu, v zajetí se kromě jiných onemocnění nakazil malárií. Trpěl zřejmě Graves-Basedowovou chorobou.

Továrna a její závody byly po 2. světové válce znárodněny, provozovny Zukov a Napako byly v provozu až do 70. let 20. století.

Odlitek sochy Ukřižovaného Krista na vrcholu Mohyly míru u Slavkova
Socha generála M. R. Štefánika se lvem a čsl. státním znakem pro Bratislavu
Pomník prezidenta Wilsona pro Prahu (1928), zničen nacisty 1941, replika obnovena 2008
Model pomníku Jana Žižky, návrh Bohuslav Schnirch, 1880
Stříbrné a mosazné doplňky oltářů, svícny a kalichy pro Svatovítskou katedrálu (např. svatostánek ve Svatováclavské kapli)
kovové mříže a svítidla ve Francouzské kavárně Obecního domu v Praze
kovové prvky v interiérech paláce Adria v Praze
kovové prvky v interiérech zámku Rýchory
kovové prvky hlavního oltáře kostela sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci

Franta Anýž: Kovový svět v hrsti
Robert Šimek
20. ledna 2012

Byl nejvýznamnějším českým výrobcem kovových uměleckých předmětů a svítidel první poloviny 20. století. Roku 1912 založil moderní kovoliteckou dílnu v Praze-Holešovicích, která vyrobila mimo jiné vrata Svatovítského chrámu a odlila také známou sochu motocyklového závodníka od Otakara Švece.

V pražské ulici U Průhonu naproti bývalému holešovickému pivovaru stojí nepříliš nápadná budova. Kolemjdoucího na první pohled zaujme pouze její střešní terasa a mohutný portál z umělého kamene. Teprve po vstupu do dvora začíná být jasné, že tato stavba z počátku 20. století není obyčejným kancelářským objektem. Administrativní a obytná část je totiž spojena se slévárnou, které dominuje vysoký cihlový komín.

Továrna, která kdysi nesla název „Závody pro uměleckoprůmyslové práce kovové“ patřila za první republiky k nejvýznamnějším kovoliteckým podnikům v Čechách a později proslula i výrobou svítidel. Jejím zakladatelem a prvním majitelem byl přední český šperkař a kovolitec František (Franta) Anýž.

Secesní inspirace

Narodil se roku 1876 v Zaječově na Hořovicku. Po vyučení modelářem a cizelérem v Komárovských železárnách získal doporučení k dalšímu studiu. Na Uměleckoprůmyslové škole v Praze vstoupil roku 1892 nejprve do tříleté všeobecné přípravky profesora Celdy Kloučka. Poté pokračoval u profesora Emanuela Nováka v ateliéru uměleckého zpracování kovů. Posluchači školy museli být schopni nejen předměty kvalitně navrhnout, ale také je vyrábět podle cizích vzorů. Byli vedeni k preciznímu zvládnutí řemeslných technik a zároveň k dokonalému výtvarnému výrazu.

Anýžův styl byl ovlivňován dobou a osobnostmi, se kterými pracoval. Původně vycházel z novoklasicismu, později se ale přiklonil k secesi. Obdivoval francouzské florální motivy, vídeňskou geometrii i tvorbu výtvarníků z německého Darmstadtu. Uměleckoprůmyslová škola navíc vypisovala celou řadu tematických soutěží, při kterých bylo možné vyzkoušet si mnoho věcí v praxi.

Úspěšné začátky

Školu absolvoval roku 1899 a rok nato obdržel od pražského magistrátu stipendium. Podnikl studijní cestu po Německu a Paříži, kde navštívil Světovou výstavu a seznámil se s prací proslulých šperkařů Laliguea či Fabergéa.

Po návratu do Prahy si zařídil první ateliér ve svém bytě v Žitné ulici. Spojil se s vynikajícím cizelérem Prokopem Nováčkem a ještě roku 1900 založili společný Umělecký ateliér pro průmyslové práce kovové v Táborské ulici. Brzy začali spolupracovat i s architekty a měli tolik zakázek na mříže, kování nebo svítidla, že vznikaly problémy s včasným dodáním. Pro architekta Bedřicha Ohmanna zhotovili například barokní kování pro císařský hrad ve Vídni a pro houslistu Jana Kubelíka tepané lustry pro jeho zámek v Býchorech.

Anýž postupně získával renomé v pražských uměleckých kruzích, k čemuž roku 1901 přispěl i jeho sňatek s Pavlou Schnirchovou, neteří slavného sochaře Bohuslava Schnircha. Získané věno navíc využil na rozšíření ateliéru, který roku 1902 přestěhoval do ulice Na Moráni.

Mříže, lustry, kování

Díky Anýžovým výtvarným a organizačním schopnostem firma vzkvétala, roku 1906 se proto znovu stěhovala, tentokrát do Senovážné ulice. Zde pracovalo už 15 dělníků, kteří měli k dispozici elektrický soustruh, brousicí a lešticí stroj i vlastní galvanovnu. Rostl také počet externích spolupracovníků, kterých bylo více než 30.

Objemnými a finančně důležitými se staly zakázky na vybavení pražského Obecního domu, Národního domu na Smíchově, Vinohradského divadla i dalších významných staveb. Anýž je zdobil mřížemi, lustry, kandelábry či kováním podle požadavků architektů i podle vlastních návrhů. Podílel se na výrobě stříbrného relikviáře pro Svatovítský chrám a vytvořil také monumentální reliéf ukřižovaného Krista pro Mohylu míru u Slavkova.

Podstatnou součástí produkce se postupně stávala svítidla, a to nejen honosné lustry, ale také různé druhy lamp. Anýž intuitivně odhadl situaci a už od roku 1911 začal vytvářet v malých sériích také elektrická svítidla pro domácnost. Podle pečlivě vedených zápisů je zřejmé, že o ně byl velký zájem.

Továrna U Průhonu

Roku 1910 koupil Anýž pozemek v ulici U Průhonu v Praze-Holešovicích, na kterém do dvou let vyrostl moderně koncipovaný kovozpracující závod. Tvůrcem projektu byl známý architekt Antonín Engel, mimo jiné autor zdymadla a vodní elektrárny v Poděbradech. Na pozemku o rozloze 2 390 čtverečních metrů byl nejprve vybudován výrobní objekt – dům o třech podlažích s výrobními sály pro kovosoustružníky, kovotlačitele, zámečníky, brusiče a cizeléry. Později k němu přibyl také ateliér a obytný dům.

Všechny stavby byly vybaveny elektrickým osvětlením, plynem, tekoucí vodou a bylo pamatováno také na sociální zařízení pro zaměstnance. Závod vzkvétal a brzy zde pracovalo na 60 dělníků, vedených mistry jednotlivých oddělení.

Rozvoj přerušila až první světová válka. Anýž musel v srpnu 1914 narukovat na ruskou frontu, kde byl zajat, nakazil se malárií a vzápětí byl jako válečný invalida vyměněn zpět do Rakouska. Z bojů se vrátil koncem února 1918 a musel se nejdřív vyrovnat s finančními problémy. Na továrně měl totiž dluh 150 tisíc korun, s pomocí přátel a příbuzných se mu ho ale podařilo brzy splatit.

Budiž světlo!

Pro rozšiřující se poválečnou výrobu zřizoval Anýž ve 20. letech firemní vzorkové prodejny. První byla v Praze na Národní třídě, další v Brně, Ostravě, Bratislavě a Teplicích. V jejich nabídce byly nadále umělecké plastiky, postupně ale začal převažovat široký sortiment svítidel. Ten byl společným dílem Franty Anýže a jeho ženy Pavly, která se věnovala navrhování a šití stínidel.

Do tvorby zcela nových, účelových svítidel se od konce 20. let pustil také Anýžův syn Jaroslav. Jeho tvarově jednoduchá, avšak velmi moderně řešená světla se záhy stala nedílnou součástí firemní produkce a byl vydán i jejich katalog. Pod označením IAS (Inženýr Anýž Světla) jich většinu navrhl sám Jaroslav Anýž. Zbylé pocházely od meziválečného odborníka a propagátora úsporného osvětlení Miloslava Prokopa. Ve 30. letech se výroba stále rozšiřovala a v sortimentu se objevila také celá řada stropních, nástěnných a stolních svítidel. Známá byla například patentově chráněná „bezestinná operační lampa“, vyráběná až do druhé poloviny 40. let.

Největší slévárna

Roku 1926 dokončil Franta Anýž u své továrny stavbu slévárny, v té době největší ve střední Evropě. Mohl v ní odlévat velké zakázky sochařů a architektů a takřka všechny bronzové plastiky a reliéfy. Byly zde vyrobeny například sochy prezidenta Masaryka, prezidenta Wilsona, Myslbekova socha Krista pro Hannauerovu hrobku nebo Bílkova socha pro hrob Otokara Březiny. Dále zde vznikala bronzová vrata do pražského Svatovítského chrámu podle návrhu Otakara Španiela a socha motocyklového závodníka od Otakara Švece.

Kromě toho zde bylo odlito také velké množství vybavení správních a veřejných budov, bank, nádraží, radnic, divadel, zámků a dalších objektů. Anýžovu práci si objednávali takřka všichni významní architekti té doby. Pro Josefa Gočára vyráběl například všechny kovové doplňky kostela sv. Václava ve Vršovicích včetně oltáře a velkého kříže. Pro Františka Roitha zhotovil zase veškeré potřebné vybavení pro Městskou knihovnu v Praze, byt primátora, radnici i budovu Živnostenské banky.

Franta Anýž (1876-1934)

Narodil se 1. února 1876 v Zaječově. Po vyučení cizelérem v Komárově studoval v letech 1892 až 1899 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Roku 1900 založil svůj první ateliér a o šest let později měl už malou firmu. Vyráběl tepané mříže, kování a svítidla a podílel se například na výzdobě Obecního domu. Roku 1910 zakoupil pozemky v Praze-Holešovicích, na kterých nechal postavit moderní závod s velkou slévárnou. Podnik zpočátku prosperoval. Poté přišla krize a zhoršila se i Anýžova nevyléčitelná nemoc. Té pak 8. října 1934 na léčení v Tatranské Poliance podlehl.

Cesty bez návratu

Podnik výrazně prosperoval, hospodářská krize na počátku 30. let ho ale citelně zasáhla. Anýž začal vyrábět na sklad, aby nemusel propouštět kvalifikované dělníky. Výrazně se navíc zhoršovalo jeho zdraví. Roku 1932 proto přeměnil rodinnou firmu na veřejnou obchodní společnost a její vedení svěřil synům Jaroslavovi a Františkovi. Sám se odjel léčit do Tatranské Polianky, kde ovšem roku 1934 podlehl tehdy nevyléčitelné Basedowově chorobě.

Synům se díky dobrému jménu podařilo dostat podnik z nejhoršího. Získali například zakázku na odlití velké bronzové sochy Štefánika pro Bratislavu, jejich další plány však překazila druhá světová válka. Během ní se v holešovickém závodě vyráběly hlavně součástky pro rentgenové stěny. Ke svítidlům a uměleckým předmětům se chtěli bratři vrátit po osvobození. Než se ale podařilo vše připravit, přišel rok 1948 a znárodnění. Firma byla začleněna do Závodů umělecké kovovýroby pod názvem Zukov a začala vyrábět kovové součástky ke strojům. Roku 1991 byly pak všechny její provozy zrušeny, protože dědicové Franty Anýže neměli v rámci restitucí nárok na vrácení. Tím jméno kdysi slavné pražské firmy definitivně zaniklo.

https://www.euro.cz/byznys/franta-anyz-kovovy-svet-v-hrsti-861003

Rodiče:	František Anýž * 30.12.1848 † 23.3.1914 Benigna Anýžová * 9.1.1852 † 30.3.1913
Sourozenci:	František Anýž * 1.2.1876 † 8.10.1934 dalších 7 mladších sourozenců
Manžeka:	Pavlína (Paučka) Schnirchová Anýžová * 5. (8.)10.1880 † 23.11.1937
Děti:	Ing. Jaroslav Anýž * 5.10.1902 † 31.8.1986 František Anýž jn. * 1.12.1903 † 12.2.1986 Pavlína (Paula) Anýžová * 21.8.1906 † 27.4.1913 Ludmila Anýžová Adámková * 4.5.1909 † 19.8.1982 Věra Anýžová Ostrčilová Baliharová Proctorová * 18.2.1915 † ?